Pragmatický a klidný Primakov je považován za konzervativce hájícího důsledně ruské zájmy, který si vybudoval respekt jak na domácí, tak na mezinárodní scéně. Jeho jmenování do úřadu předsedy vlády uklidnilo zemi a napomohlo k dočasné stabilitě hospodářství. Primakov sice vnesl mezi obyvatelstvo naděje na zlepšení ekonomické situace (prosadil částečné proplacení opožděných mezd a důchodů), nepředložil však celkový plán.
Předsedou vlády se Primakov, jenž byl poslední dobou i přes své zamítavé stanovisko pokládán za možného kandidáta na úřad ruského prezidenta, stal v září loňského roku. Primakova, v té době ministra zahraničí, navrhl do čela vlády prezident Jelcin poté, co se kandidatury vzdal Viktor Černomyrdin poté, co byl odmítnut dolní komorou ruského parlamentu. Primakovovo jmenování představovalo podle komentátorů kompromis přijatelný pro výkonnou i pro zákonodárnou moc.
Ministrem zahraničí se stal v lednu 1996, kdy nahradil "příliš prozápadního" Andreje Kozyreva. Jako ředitel Zahraniční výzvědné služby Ruské federace patřil Primakov k okruhu blízkých spolupracovníků Borise Jelcina. Předcházela ho pověst tvrdého politika spjatého s ruskými konzervativními a armádními špičkami a s nekompromisním postojem k rozšíření NATO na východ.
Svůj zásadní postoj v otázce NATO byl nucen zmírnit, i když ještě v březnu 1997 prohlásil, že rozšíření NATO na východ je "možná největší chybou od konce studené války".
Osobních kontaktů, získaných v 60. letech v době působení v roli zpravodaje listu Pravda na Blízkém východě, kdy navázal osobní styky i se Saddámem Husajnem, využil opakovaně při řešení krizí mezi OSN a Irákem. Navazoval tak na rok l990, kdy působil jako zvláštní vyslanec SSSR s úkolem zabránit válce v Perském zálivu. V listopadu 1997 se mu v Ženevě podařilo přesvědčit Bagdád, aby umožnil americkým inspektorům OSN návrat do země.
Primakov je považován za zastánce urychleného sjednocení Ruska s Běloruskem a tradiční prosrbské politiky Ruska na Balkáně.
Jako student orientalistiky na Moskevské univerzitě M. V. Lomonosova odstartoval svou kariéru v rozhlase. Ústřední deník sovětských komunistů Pravda jej později vyslal jako zvláštního zpravodaje na Blízký východ. Charakter jeho práce v tomto období podle některých zdrojů nasvědčuje tomu, že měl co činit s tajnou diplomacií.
Po návratu do Moskvy v roce 1970 zastával funkce náměstka a od roku 1985 ředitele Ústavu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů Akademie věd SSSR. V letech 1977-1985 byl rovněž ředitelem Orientálního ústavu Akademie věd SSSR. V roce 1984 se stal poslancem Nejvyššího sovětu SSSR a v roce 1989 členem ÚV KSSS a lidovým poslancem SSSR.
Vědecké ústavy, které Primakov vedl, prováděly výzkumy na objednávku sovětské tajné policie (KGB) i pro státní a stranické vedení SSSR. Na začátku 70. let patřil ke skupině expertů připravujících půdu pro uvolňování mezinárodního napětí, o něž usiloval Leonid Brežněv. Po zahájení perestrojky se umírněný centrista Primakov stal jedním z nejbližších spolupracovníků Michaila Gorbačova. Radil mu v otázkách sdělovacích prostředků a při stycích s parlamentem.
V červnu 1989 byl Primakov zvolen předsedou Sovětu Svazu Nejvyššího sovětu SSSR, v následujícím roce členem Prezidentské rady a v březnu 1991 členem Bezpečnostní rady. Platil tehdy za architekta "nového myšlení" v oblasti zahraniční politiky. Jako první zřetelně vyslovil, že ideologie vývozu revoluce je pro SSSR uzavřenou kapitolou.
Při protigorbačovském puči v srpnu 1991 se Primakov postavil na stranu Borise Jelcina. V rozpadajícím se SSSR zastával ještě významné funkce v oblasti bezpečnosti. V prosinci 1991 si Jelcin zkušeného analytika vybral za ředitele Zahraniční výzvědné služby Ruské federace. V témže roce vystoupil Primakov z komunistické strany, jejímž členem byl od roku 1959.
Jevgenij Primakov se narodil 29. října 1929 v Kyjevě v ruské úřednické rodině; jeho otec byl živodovského původu. Primakov vyrůstal v gruzínském Tbilisi, odkud pocházela i jeho první manželka Laura, která zemřela v roce 1987 na selhání srdce stejně jako o šest let dříve syn Alexandr. Dcera Nana žije v Gruzii. Milovník poezie Primakov je od roku 1996 ženatý s lékařkou Irinou.
Předsedou vlády se Primakov, jenž byl poslední dobou i přes své zamítavé stanovisko pokládán za možného kandidáta na úřad ruského prezidenta, stal v září loňského roku. Primakova, v té době ministra zahraničí, navrhl do čela vlády prezident Jelcin poté, co se kandidatury vzdal Viktor Černomyrdin poté, co byl odmítnut dolní komorou ruského parlamentu. Primakovovo jmenování představovalo podle komentátorů kompromis přijatelný pro výkonnou i pro zákonodárnou moc.
Ministrem zahraničí se stal v lednu 1996, kdy nahradil "příliš prozápadního" Andreje Kozyreva. Jako ředitel Zahraniční výzvědné služby Ruské federace patřil Primakov k okruhu blízkých spolupracovníků Borise Jelcina. Předcházela ho pověst tvrdého politika spjatého s ruskými konzervativními a armádními špičkami a s nekompromisním postojem k rozšíření NATO na východ.
Svůj zásadní postoj v otázce NATO byl nucen zmírnit, i když ještě v březnu 1997 prohlásil, že rozšíření NATO na východ je "možná největší chybou od konce studené války".
Osobních kontaktů, získaných v 60. letech v době působení v roli zpravodaje listu Pravda na Blízkém východě, kdy navázal osobní styky i se Saddámem Husajnem, využil opakovaně při řešení krizí mezi OSN a Irákem. Navazoval tak na rok l990, kdy působil jako zvláštní vyslanec SSSR s úkolem zabránit válce v Perském zálivu. V listopadu 1997 se mu v Ženevě podařilo přesvědčit Bagdád, aby umožnil americkým inspektorům OSN návrat do země.
Primakov je považován za zastánce urychleného sjednocení Ruska s Běloruskem a tradiční prosrbské politiky Ruska na Balkáně.
Jako student orientalistiky na Moskevské univerzitě M. V. Lomonosova odstartoval svou kariéru v rozhlase. Ústřední deník sovětských komunistů Pravda jej později vyslal jako zvláštního zpravodaje na Blízký východ. Charakter jeho práce v tomto období podle některých zdrojů nasvědčuje tomu, že měl co činit s tajnou diplomacií.
Po návratu do Moskvy v roce 1970 zastával funkce náměstka a od roku 1985 ředitele Ústavu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů Akademie věd SSSR. V letech 1977-1985 byl rovněž ředitelem Orientálního ústavu Akademie věd SSSR. V roce 1984 se stal poslancem Nejvyššího sovětu SSSR a v roce 1989 členem ÚV KSSS a lidovým poslancem SSSR.
Vědecké ústavy, které Primakov vedl, prováděly výzkumy na objednávku sovětské tajné policie (KGB) i pro státní a stranické vedení SSSR. Na začátku 70. let patřil ke skupině expertů připravujících půdu pro uvolňování mezinárodního napětí, o něž usiloval Leonid Brežněv. Po zahájení perestrojky se umírněný centrista Primakov stal jedním z nejbližších spolupracovníků Michaila Gorbačova. Radil mu v otázkách sdělovacích prostředků a při stycích s parlamentem.
V červnu 1989 byl Primakov zvolen předsedou Sovětu Svazu Nejvyššího sovětu SSSR, v následujícím roce členem Prezidentské rady a v březnu 1991 členem Bezpečnostní rady. Platil tehdy za architekta "nového myšlení" v oblasti zahraniční politiky. Jako první zřetelně vyslovil, že ideologie vývozu revoluce je pro SSSR uzavřenou kapitolou.
Při protigorbačovském puči v srpnu 1991 se Primakov postavil na stranu Borise Jelcina. V rozpadajícím se SSSR zastával ještě významné funkce v oblasti bezpečnosti. V prosinci 1991 si Jelcin zkušeného analytika vybral za ředitele Zahraniční výzvědné služby Ruské federace. V témže roce vystoupil Primakov z komunistické strany, jejímž členem byl od roku 1959.
Jevgenij Primakov se narodil 29. října 1929 v Kyjevě v ruské úřednické rodině; jeho otec byl živodovského původu. Primakov vyrůstal v gruzínském Tbilisi, odkud pocházela i jeho první manželka Laura, která zemřela v roce 1987 na selhání srdce stejně jako o šest let dříve syn Alexandr. Dcera Nana žije v Gruzii. Milovník poezie Primakov je od roku 1996 ženatý s lékařkou Irinou.
