Představa, že by mohli bývalí bolševici nyní infiltrovat státní správu a zničit režim, je dětinská. Demokratická státní správa se, stejně jako v každé jiné zemi, musí bránit před nepřátelskými agenty. K tomu má kontrarozvědku, pokud tedy vůbec nějací špioni o naše tajnosti stojí, když si je mohou přečíst v novinách. Prodloužení diskriminačního zákona by tedy mělo smysl jen jako jakýsi trest pro zvlášť aktivní přisluhovače reálného socialismu.
Ve slovech "zvlášť aktivní" je ta potíž. Od chvíle, kdy se premiérem disidentského prezidenta stal komunistický ministr, je každé trestání "zvlášť aktivních" přisluhovačů velmi paradoxní. Ostatně: nebyli "zvlášť aktivní" všichni členové KSČ, všichni členové SSM, SČSP, ROH a Svazu zahrádkářů? Po deseti letech je navíc společnost natolik silná, aby vláda, která masově zaměstnává prominenty komunismu, byla vystavena zdrcující kritice.
Jak by ji přežila? Taková zkouška dospělosti by byla nanejvýš užitečná. Bušíme na bránu Evropské unie. Diskriminační zákon by mohl být překážkou pro náš vstup. Ale nešť, stůjme si za svými národními zvláštnostmi. Jenže jak obhájíme vnitřně rozporný zákon? Jakobínsko-morální frazeologií? Tu Evropa a naštěstí ani našinci, jimž je dnes dvacet či třicet let, vůbec nechápou. Nechme tedy lustrační zákon důstojně a v pokoji zemřít. Už nějakou dobu patří do učebnic dějepisu. S přesluhováním uměle živených mrtvol má tato zem neblahé zkušenosti.
