Tamní radní si kdysi také mysleli, že na turistech mohou v Krkonoších jedině zbohatnout. Bez špetky ponětí, co to obnáší, vrhli se do podnikání. Přišly dvě teplé zimy, lyžaři nepřijeli a dnes není ani na zaplacení úroků. Obcí, které se rozhodly změnit v podnikatele, bylo hodně. Některé skončily špatně: banky a vymahači dluhů si tu podávají ruce a majetky končí v dražbách.
Mezi podnikatelem a obcí však je podstatný rozdíl. Zastupitelé rozhodují, ale nehospodaří se svým. Dávají do zástavy majetek občanů. Když zkrachuje soukromník, přijde o svoji továrnu, svůj dům a své auto. Zato když špatně skončí obecní kapitalismus, mohou místní děti přijít o školu.
Případ Rokytnice varuje. Všichni přece žijeme v nějaké obci. O hospodaření státu toho však víme mnohem víc. Přibližně tušíme, že zadlužil každého z nás skoro pětatřiceti tisíci, a je z toho slušný povyk. Radnice v Rokytnici na své občany naložila ještě skoro čtyřikrát tolik. Zajímalo to někoho? Chyby vrcholných politiků se proberou v každé hospodě. O tom, jak hospodaří kancelář starosty o patro výš, už se nad pivem tolik nemluví.
Heslo, že stát je nejhorší hospodář, začalo platit pro obce snad dvojnásob. Ministři a poslanci jsou pod drobnohledem. Radní nikoliv. Úspěšně slibují nemožné: autobus několikrát denně, školu, školku, tělocvičnu i taneční sál, z pruhu asfaltu pro ultralehká letadla bude letiště s mezinárodním provozem.
Pod příjemnými drobnostmi zanikl hlas zdravého rozumu: každý si může dovolit jen tolik, na co má. Proto jsme hospodaření obcí raději svázali zákonem. Není to správné. Proč by měl na obce dohlížet nějaký státní úřad, když jsou to samosprávné jednotky? Říká to i ústava.
Ale opak je pravda. Občané nedokázali udržet své radnice v rozumných mezích. Některé přijde nezájem o komunální politiku draho. Rokytnice prodá všechen majetek. Zbude jí jen škola, kulturní dům a radnice. Tu by měla prodat také. Ve svém zájmu nejlépe i s radními.
