Ahoj Vašku,
všude mimo veletrhy a aukce vymítají krizi a galerie protahujou výstavy. Často stihly za podzimní sezónu jenom dvě a ještě všelijaký. Tahle ale stojí - nebo vlastně už stála, protože už mezitím před pár dny skončila - za $2.25 za metro. A za pár poznámek. A taky za podívání se na internetových stránkách newyorské Galerie Bruce Silverstein.
Michael Wolf a instalace jeho výstavy v Galerii Bruce Silverstein
Šlo o pět souborů věnovaných pohledům v metropolích. Čtyři od Němce vystudovaného v Severní Americe a Essenu a žijícího v Hong Kongu, Michaela Wolfa (1954), a jeden od Maďara, který přes Paříž došel do New Yorku, Andrého Kertésze (1894-1985). Wolf ukazuje svoje starší práce, z nichž některé vyšly i knižně, a jednu novou, Street Views. Vždycky je to jen pár fotek, ale o to sedí na zdi pevněji.
Michael Wolf: Z cyklu The Transparent City
K nejznámějším dvěma Wolfovým souborům, Architecture of Density a Transparent City, mezitím ohraným v zploštujících kompozičních cvičeních časopisů amatérské fotografie vzhlížející k National Geographic (odrazy v markodrapech, kdo to někdy nevyfotil, nebyl na Défense), se většinou nedokážu vztáhnout moc jinak než z hlediska vzorce na koberec nebo možná z hlediska makléře. V Hong Kongu a Chicagu stojí vysoké, rigidní, účelové, neoblomné a zdánlivě nekonečné budovy ze skla a betonu. Čína prostě jenom děsí a v Chicagu se občas objeví člověk, který v nich musí žít a to živí mě... Neboli v rámcích daných neosobně geometrickými mřížkami, jak v plástvích, se najde život - konkrétní, jedinečný, intimní. Zrnko v systému, něco jako Matrix, jehož proudy zeleného zdrojového kódu Architecture of Density připomíná, bez té střílecí scény, i když podobně akrobaticky spektakulární a časopisecky filozofický (Ó, to lidské mraveniště! Vypadá stejně z ptačí perspekivy i na Petriho misce!). Vysoce estetizovaný ekvivalent obrázku pampelišky trhjící asfalt, vhodný na zeď architektonické kanceláře nebo rovnou do lobby některého domu na obrazech.
Michael Wolf: Z cyklu Architecture of Density
Souborům dominuje jeden formální, vizuálně přitažlivý trik, abstrahující okenní rámy do tapet biologa nebo strukturalisty a který u Transparent City v rámci souboru oživují voyeursko-hopperovské a někdy až magrittovsky surreálné detaily lidí v jejich kójích. Stejně jako náznaky lidské přítomnosti oživují nesmiřitelný architektonický (lehce zaměnitelý za digitální) mustr na jednotlivých fotografiích (architektura je utlačujcí, lidé osvobozující - fotky architektury jsou utlačující, fotky lidí osvobozující). V asijském souboru ještě detaily vůbec nevystupují a lidstvo většinou zastupují sušící se svršky nebo jen prostá nepravidelnost. Z obou souborů je však patrné jádro Wolfova zájmu: z odstupu, jehož chlad někdy lehce zneklidňuje, autor zoomuje, vyřezává a rekontextualizuje a staví proti sobě makro a mikro života ve městě.
Michael Wolf: Tokyo Compression
Třetí, nový soubor, Tokyo Compression, byl u Silversteina představen jedenácti malými fotografiemi nepříjemně instalovanými v ohybu na sloupu + jednou velkou fotkou. V zásadě sleduje popsanou formuli, ovšem jinak. Wolf soubor nafotil v tokijském metru zpoza skla dveří zamlžených dechem lidí komprimovaných návalem do křečovitých poloh a gest. Souvislostí zbavené detaily útrpných voskových obličejů, které se nemohou bránit, připomínají extaticky odtažité výrazy dobře i špatně vyřezaných svatých, mramorových sarkofágů (zvlášť těch na fotkách Patti Smith), fotografií mrtvých příbuzných populárních v 19. století nebo selekci z márničních scén Myšlenek zločince a z asijského análního porna. A když už jste se tam v Praze tolik hádali o tu Dekadenci Now! v Rudolfinu: tak nejvíc ze všeho připomínají romantickou melancholii a nadreálnost Spánku s rybami, kartotéku vodníka od skupiny Bratrstvo. Nečekaný, komorní a originální pohled, jaký nepotřebuje vysvětlivky a jaký si od fotky přeješ (etiku stranou).
Michael Wolf: Tokyo Compression
Tématem všech tří souborů je komprese, typická pro nadosobní strukturu velkoměsta a asociovaná s Asií, stejně jako se sardinkami, a její implikace pro náš koncept soukromí. Metodou souboru nazvaného Street Views je ale zároveň dekomprese: izolování a uvolnění hektické digitální informace v dýchající, krásný obraz. I tady však hledá malé stopy lidství v neosobním rámci daném strojem a účelem. Ačkoli bys čekal, kdy to někdo udělá, stejně z toho máš příjemnej pocit. Hlavně, že to udělal dobře. Wolf prostě pročesal street view na Google Maps, vybral záběry, zvětšil, zarámoval a hotovo: z pomůcky k najití vjezdu do dvora je najednou krása! Z nekonečna na obrazovce laptopu s lupy v klávesnici je pár velkých printů na bílé zdi galerie! Ten zápach kacířství!!
Michael Wolf a jeho "výňatky" z Googlu
Jak virtuózní může být kompozice, když jinak bezbřehý život ulice předvybral stroj, automobil, na jehož střeše devět kamer automaticky sbírá vše, co jim padne do třistašedeástistupňového hledáčku? Jak mluvit o výpovědi tam, kde cynická mašina s cizím, úplně pragmatickým zadáním byla prvním editorem? Stejně? Filozof Flusser, další světoběžník, by měl k tomu určitě co říct, kdyby tu ještě byl. Mluvíme o nalezené fotografii ve smyslu časopisu Useful Photography? Jak je možné na "tupý" záznam uvalit estetická kritéria a uhníst z účelnosti krásu i klišé? Drama (kolabující babička) a kontemplaci (žena u moře). Turistický pohled (na sochu Svobody) umožňující angažovanější čtení svobody jednotlivce a korporace. Sociální dokument (prostitutka a zákazník(?)). Vlastní estétství (pták, abstrahující mřížka oken, vzory domu vs strom jako kultura vs příroda a pravidelnost vs organické). Ta kritéria jde uplatnit - a překvapivě jednoduše.
Michael Wolf a instalace jeho výstavy v Galerii Bruce Silverstein
Wolf, původně fotožurnalista (biografický detail, který s každým dalším projektem nabývá na významu), demonstruje, že kdyby se chtělo, šlo by z Googlu vytesat třeba notorické styly známých fotografů - už vidím ty Bechery i Winograndy, Wolfové už jsou dokonce vidět už tady - a možná i napodobit slavné fotografie - Marylin na kanále nebo Meyerowitzovy velbloudí kabáty. A těch WeeGee-ů! Wolfův polibek z Googlu nemůže nesměřovat k Doisneauově polibku před radnicí nebo Eisenstaedtově ikoně, kde vítězný námořník v roce 1945 líbá sestřičku, která se dožila požehnaných let a zemřela až vloni...
A to znamená, že lze vytvořit i nové takové. Stačí dost času a trpělivosti, jen o málo víc než běžný fotograf ulice (ale zase v teple a vsedě nebo jak je libo, a demokraticky - odkudkoli), a úplně stejně jako on najít správný poměr očekávaného a nezvyklého v souhrách úhlů a dějů. Naděje všech špatných fotografů, že kvantita přináší kvalitu: když toho vyfotíš dostatek, náhoda ti pomůže. A Google je ten nejhorší fotograf, má zoufalý poměr vykropeného materiálu na jeden záběr, který by splňoval náš nárok na lahodící uspořádání informace, ale hlavně: i kdyby se o něj zajímal, sám ho (zatím) nepozná (počkejme, co se naučí z toho množství fotek, které denně zpracuje, pravděpodobně stačí jen správně definovat množinu, z níž se má učit a může opravovat lidem fotky, jako to dělá s pravopisem, a možná i je překládat ze žánru do žánru). A na to je tu Wolf.
Michael Wolf a instalace jeho výstavy v Galerii Bruce Silverstein
Ale Michael Wolf nikdy nejde k parodii, pouze naznačuje, jemně. Že v digitálním světě se fotky hledají a vyrábějí - vyřezávají ze světa, akcentují, stejně jako v tom, který považujeme za "skutečný". Kromě toho Wolf upozorňuje na to, kolik a čeho všeho padne do rány všežravému kombajnu Googlu - a můžeš si přiložit témata soukromí a odhalenosti, jen kdyby nebyla dnes tak všudypřítomná a pro velkoměsto i fotografii odjakživa samozřejmá, že sama o sobě tady o moc pozornosti nestojí - připomíná samotnou podstatu fotografie jako výběru.
Současně Wolf upozorňuje na snahu Googlu vytvořit kopii celého světa, akceptuje, jakkoliv s donebevolajícím výsledkem, záznam Googlu jako regulérní svět, v němž pořizuje svoje "fotografie". Realita, kterou Google nabízí, je už tak bohatá (a Wolf zatím pracoval jen s Paříží a s Manhattanem). A Google tu vystupuje v roli vševědoucího autora, neboli Boha, Ježíška, co ví, jestli ses celý rok choval slušně, protože je všudypřítomný (to je samozřejmě jen taková publicistická latina, mnohem zajímavější by bylo vést paralelu mezi Googlem a křesťanskou církví, jak ve smyslu služeb obyvatelstvu, zdroje informací, kontroly i proklamovaného samaritánství).
Michael Wolf a jeho "výňatky" z Googlu
Když první autoři začínali mluvit o virtuální realitě, představoval sis brýle a rukavice a fraktály a prsatý mimozemšťanky a takhle to vypadá ve skutečnosti. Starý babky a - skutečnost. A "fotografování" "skutečnosti", téma, které ho zajímalo už v projektu The Real Fake Art, v němž sleduje čínské kopie západních uměleckých děl. Specifická "zrnitá" kvalita na věrohodnosti neubírá, nýbrž ve všech, kdo znají zvětšeniny z bezpečnostních kamer aspoň z krimiseriálů, naopak vytváří silnější dojem reality. Čím větší pixly, tím v tomhle případě větší autenticita, tím větší "reality". (OK, Baudrillard si možná žádný kyberbrejle nepředstavoval.)
André Kertész a jeho "voyerské" pohledy po New Yorku
Konečně Kertész. Přestože ho od Wolfa dělí nějakých šedesát let v datech narození a několik epoch definujících vynálezů, hodně zábavy užiješ právě s tím, jak podobné jsou Kertészovy voyuerské záběry střech s Wolfovým editem street view. Fotografie, které starý mistr Kertész pořídil teleobjektivem ze svého bytu blízko Washington Sq Parku na Manhattanu, vybral sám Wolf (z archivu jako z Googlu) a dal tak vlastní výstavě v komerční galerii nečekaný další rozměr (Kertész zabral celou další místnost). Jako každý voyeurský pohled, mají v sobě Kertészovy fotky posmutnělost distance, jednosměrnosti, neosobnosti a osamění. Jen jeho obličeje nejsou rozmazané rozhodnutím soudu, ale nedokonalostí techniky.
André Kertész a jeho "voyerské" pohledy po New Yorku
Mimochodem, pár dnů před vánočními svátky padlo na Manhattan šedesát čísel sněhu, tak byl svatej klid.
Nanoru
