Fischlovi byli smíšená rodina: otec začínající židovský advokát a intelektuál, maminka katolička ze selského rodu. Eva se narodila roku 1930, Helena o pět let později. V roce 1939 musel Otto Fischl z rasových důvodů svou praxi zrušit, na rodinu dopadla nacistická protižidovská perzekuce, i když smíšené manželství znamenalo určitou ochranu.
Otto Fischl se ke konci okupace vyhnul deportaci do Terezína, když s pomocí lékaře (rodinného známého) předstíral infarkt. Většina jeho příbuzných však do transportu musela už dřív a skoro všichni zahynuli ve vyhlazovacích táborech.
Po válce vstoupil Otto Fischl do KSČ - nikoli z prospěchářství, ale z idealismu, dcery vzpomínají, že byl vždycky zaměřený vyhraněně levicově. Dělal rychlou kariéru, stal se náměstkem ministra financí, v letech 1949-1951 působil jako československý velvyslanec ve východním Německu. Eva ani Helena s komunistickou ideologií zvlášť nesympatizovaly, spíš naopak měly rády jazz, Helena chodila do tehdy už ilegálního skautského oddílu, před kamarády dokonce tajily, že otec je funkcionář KSČ.
Eva Fischlová tehdy věřila, že komunistický režim v Československu nemůže trvat dlouho. V lednu 1951 navštívila otce v NDR, tajně přejela do západní části Berlína a požádala tam o azyl: "Chtěla jsem, aby se vědělo, až se poměry zase změní, že máma, sestra a já jsme s komunisty nekolaborovaly."
Konec kariéry i života Otto Fischla
Po dceřině emigraci byl Otto Fischl okamžitě odvolán z Německa a vyhozen z funkcí ve státním aparátu. Začala ho sledovat Státní bezpečnost, jejíž zájem vyvrcholil v červnu 1951, kdy byl Fischl zatčen. Do vazby musela i jeho žena, ale propustili ji po několika týdnech. Zapojení Otto Fischla do procesu s "protistátním spikleneckým centrem" bylo pro matku i dceru šokující - myslely si, že StB se na rodinu zaměřila pouze kvůli Evinu útěku na Západ.
Helena vzpomíná: "Když rozhlas hlásil, že je proces se Slánským, tak jsem vůbec netušila, že by se to mohlo týkat táty. (…) Několik dní po zahájení procesu pak mámu vyhodili ze zaměstnání dělnice v Pražských papírnách, které si našla po tátově zatčení. Soudružky z tamní organizace KSČ prohlašovaly, že by nás měli rozšlapat po Staroměstském náměstí. Mne vyhodili ze školy, byla jsem tehdy v septimě Akademického gymnázia, rok před maturitou."
Helena tehdy dostala nabídku, že může na studiích zůstat, pokud se otce veřejně zřekne. Na rozdíl od jiných odmítla: "V něčem jsem to měla jednodušší než děti jiných obžalovaných a popravených. Byla jsem naprosto přesvědčena o tátově nevině."
Otto Fischl byl v procesu se Slánským (podrobnosti zde) odsouzen k trestu smrti a 3. prosince 1952 popraven. Helena nastoupila jako dělnice do papíren: "Prvního května 1953 jsme dostaly najednou dopis, že náš pražský byt se mění za byt ve Stachovicích u Fulneku a že se musíme do tří dnů vystěhovat." Za tři dny skutečně StB odvezla Helenu Fischlovou a její matku na druhý konec republiky.
Eva Vaňková na pomaturitní fotografii
Eva Fischlová mezitím začala v západním Německu pracovat pro Svobodnou Evropu:
"Když jsem se dověděla o procesu, tak jsem dlouhou dobu žila s vědomím, že jsem to možná já všecko zapříčinila, že táta byl členem té skupiny. Teď po letech vím, že to s tím nemělo vůbec nic společného, protože už v té době musel proces být připravený a ti lidé už byli vybraní ne proto, že jim utekla osmnáctiletá holka někam za klukem do ciziny, ale protože potřebovali monstrproces."
Útěk přes moře
V roce 1956 byl Heleně i paní Fischlové povolen návrat do Prahy. Helena se vdala, narodila se jí dcera, směla si dodělat maturitu a poté - už jako Kosková - studovala český jazyk a ruštinu. Podařilo se jí tehdy spojit se sestrou Evou, která od roku 1957 žila s manželem Jiřím Vaňkem v USA. O prázdninách roku 1965, se všichni včetně maminky setkali v Jugoslávii.
Vyprávění dcer Otto FischlaVyprávění zazní v neděli 17. 2. na Rádiu Česko v obvyklém čase (tedy v 10:05) v pořadu Příběhy 20. století. Reprízu pak můžete slyšet v sobotu 23. 2. ve 13:05. Pořad vznikl ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, které sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
Helena vypráví, že sestra s manželem se okamžitě ptali, jestli nechce i s rodinou odejít do exilu. "Nastaly nejhorší prázdniny našeho života. Na jednu stranu jsme měli s manželem dobré zaměstnání, poměry v Československu se konečně uvolňovaly. Také jsme se báli, že kdyby nás chytili při útěku, skončíme ve vězení a naši dceru dají někam na vychování."
Nakonec se pro emigraci rozhodli a vymysleli plán: Helena s mužem, dcerou, matkou a švagrem měli přeplout z Jugoslávie k italským břehům ve člunu, Eva se třemi dětmi měla přejet hranici do Itálie autem s americkou značkou.
"Nebyli jsme zrovna silný tým, matce bylo pětašedesát, dceři čtyři roky," vzpomíná Helena Kosková: "Vyjeli jsme v plavkách, vodu i čokoládu na cestu jsme ztratili, vlny byly tak vysoké, že jsme museli člun zakotvit. Matka si cestou poranila páteř, švagr měl mořskou nemoc a já jsem přemýšlela, jestli dřív umřeme žízní nebo hladem. Večer naši plavbu ukončila posádka jiné námořní lodi, která byla naštěstí italská."
Nakonec se Koskovi s paní Fischlovou šťastně dostali na italskou pevninu, kde požádali o azyl. Žijí ve Švédsku, Eva Vaňková s rodinou v Americe.
