Michail Bulgakov se narodil 15. května 1891 v Kyjevě na Ukrajině, která tehdy patřila do Ruského impéria. Vyrůstal v rodině ukrajinského profesora teologie. Po smrti otce se oženil s Taťjanou Lappo a na začátku první světové války odešel jako dobrovolník Červeného kříže na frontu. Poté, co byl několikrát raněn, dokončil Lékařskou fakultu na Kyjevské univerzitě. Po vyhlášení ukrajinské nezávislosti a vzniku Ukrajinské lidové republiky, která trvala pouhé dva roky (1917-1919), se přidal na stranu bělogvardějců, aby bojoval proti bolševikům. Ovšem nejdříve zřejmě byl (zde není Bulgakova biografie ještě objasněna) mobilizován Rudou armádou jako lékař ke konci roku 1919, avšak během pouličních bojů v Kyjevě, kdy je zajat bělogvardějci, se přidal na jejich stranu.
Později se ocitl na Kavkaze jako vojenský lékař. Když onemocněl na břišní tyfus, získal závislost na morfiových injekcích, a zatímco jeho bratři, kteří bojovali rovněž na straně bílých, se mohli spolu s ostatními vojáky stáhnout z Kavkazu před postupující Rudou armádou a později vycestovat do Francie, Michail Bulgakov musel zůstat kvůli nemoci a čekat na příchod Rudé armády. Po vyléčení se působil ve Vladikavkaze jako žurnalista a teprve roku 1921 se vrátil do Moskvy.
Michail Bulgakov
V Moskvě napsal mezi jiným román Bílá garda či novelu Diaboliádu. Roku 1924 se s Taťjanou Lappo rozvedl a žil s Ljubov Bělozerskou. Roku 1926 byly uvedeny premiéry dvou jeho divadelních her, Dnů Turbinových v Moskevském uměleckém divadle a Zojčina bytu ve Vachtangově divadle. V roce 1928 však obě hry spolu s další, Útěkem, zakázala komunistická cenzura. Rozepsal – a nikdy nedokončil - Divadelní román (v SSSR vyšel až roku 1965). Potkal se s Jelenou Šilovskou, s níž se roku 1932 oženil. V devětadvacátém roce začal pracovat na románu Mistr a Markétka, který dokončil v roce 1940 (v Sovětském svazu se dočkal publikace až v roce 1966).
Svět ničivého labyrintu
Mistra a Markétku, nejslavnější ruský román 20. století, tedy napsal ruský spisovatel ukrajinského původu. Také k takovým paradoxům bychom mohli dojít, kdybychom vzali koncept národních literatur vážně. Jenže teprve díky tomuto zúženému pohledu se nám ruská literatura může ukázat v pravém světle – jako skutečný konglomerát nejrůznějších, často nesourodých a protichůdných jevů a tendencí, malých literatur a kultur (včetně ukrajinské a židovské). A podobným spletencem je i román Mistr a Markétka, v němž můžeme rozeznat nejen množství odkazů na ruskou (ale též ukrajinskou) literární tradici, na Puškina či Gogola, ale rovněž na německou romantickou literaturu, slavným Goethovým Faustem počínaje a Hoffmannovými Životními názory kocoura Moura konče. Román tak působí jako časoprostor vzájemně se svářících a křížících světů.
Michail Bulgakov
Jedna z hlavních postav románu, ďábel Woland, nahlíží do soukromí Moskvanů, stejně jako kdysi Čičikov z Gogolových Mrtvých duší. A podobně jako Gogol, nenechal Bulgakov na Rusku nit suchou, a všechno, co by se jen mohlo zakládat na vážnosti, naprosto zesměšnil. Jenom hlavní hrdiny příběhu, Mistra s Markétkou, kolem nichž se celé vyprávění soustředí, zanechal jakoby svému osudu, o nějž hrají Bůh s Ďáblem jakousi šachovou partii, jak je to ostatně vlastní i Goethovu Faustovi.
V románu se nejvýrazněji projevuje sepětí hudby a šílenství, dvou motivů postavených na kontrapunktu. Motiv šílenství je vytvořen na pozadí Gribojedova románu Hoře z rozumu, v jehož závěru hrdina Čackij opouští Rusko, aby unikl všudypřítomné a ubíjející průměrnosti, dále na pozadí Bláznových zápisků Nikolaje Gogola a Čaadejevovy Apologie bláznovy. Naproti tomu za hudebním motivem stojí zejména postavy románu Berlioz a profesor Stravinskij, či všudypřítomné rádio jakožto symbol, řečeno s Milanem Kunderou, blbosti hudby. Ostatně tyto dva motivy nejsou v románu jediné a Bulgakov jako skutečný mistr kontrapunktu nechává knihou znít i další motivy. Třeba protiklad Moskvy (jako tzv. třetího Říma, mesianistické koncepce z ruské historie) a Jeruzaléma, či opakující se motiv oleje jako symbolu Kristova utrpení v Getsemanské zahradě, jenž se objevuje již z počátku románu, anebo motiv jedu jakožto léku proti bolestem hlavy apod. Takto vystavěný román se podobá hudebnímu opusu, v němž se různou měrou vynořují postranní melodie a hlasy.
Bulgakovovo muzeum v Moskvě
Čtenář se tak ocitá v panoptikálním světě, který svou podstatou každou situaci, která člověka nutí k volbě, popírá. Při zmnožení pohledů a dohadů, kdy původní událost nemá již oproti svým interpretacím žádný význam, je totiž každé rozhodnutí nemožné. Svět Bulgakova jakoby přicházel po absurdním světě Čechova a Kafky, u nichž je každá situace bezvýchodná. Michail Bulgakov nahradil bezvýchodnost situace množstvím disparátních průniků, v nichž se vyznat je téměř nemožné. Svět labyrintu ničí jakoukoli individuálnost, proto již není možné se rozhodnout a zvolit mezi různými alternativami. Konání člověka, předpokládající jeho integritu, je rozkouskováno do množství jednotlivých způsobů chování za určitých podmínek, jež se neustále mění. I to je důvod, proč je Bulgakovův román stále aktuální.
Raději utéct
Roku 1936 je v Moskevském uměleckém divadle uvedena premiéra Bulgakovovy divadelní hry Moliér, avšak po sedmi představeních je stažena z repertoáru a zakázána. O dva roky později autor píše dopis Stalinovi, v němž žádá o povolení k emigraci, ale nedostává žádnou odpověď.
Svůj poslední román jakoby psal Bulgakov coby přípravu k závěrečnému útěku z tupé a terorizující komunistické každodennosti. Útěk tvoří nejen finále románu Mistr a Markétka, nýbrž následuje v jistém smyslu i spisovatelovou smrtí. Jakoby jediné, co by člověk mohl v takovém světě vykonat, bylo z něho zase rychle utéct.
Začátkem roku 1940 diktuje své ženě poslední korektury svého románu a 10. března umírá na roztroušenou sklerózu.
Psací stroj v Bulgakovově muzeu v Moskvě
