Česko je rozděleno do čtrnácti volebních krajů. Na každý kraj připadne určitý počet mandátů podle počtu odevzdaných hlasů. Čím víc odevzdaných hlasů, tím víc křesel.
Nejvíc, tedy dvacet pět, jich tak dostala Praha, kde svůj hlas odevzdalo přes 650 tisíc voličů. Naopak Karlovarský kraj získal jen pět křesel, protože tam hlas odevzdalo necelých 140 tisíc voličů.
Vtip je navíc v tom, že čím méně má kraj mandátů, tím menší šanci na úspěch mají menší strany. Při přepočítávání hlasů takzvanou d’Hondtovou metodou, která se v Česku používá, se totiž poslanecká místa přidělují nejdřív největším stranám. Pokud je tedy mandátů v kraji málo, na menší strany se vůbec nedostane.
Ve voličsky početné Praze tedy stačilo lidovci Cyrilu Svobodovi necelých pět procent hlasů, aby se do Sněmovny dostal. V Libereckém kraji naopak Straně zelených nestačilo ani deset procent hlasů, aby zde jejich jediný kandidát uspěl.
A zatímco občanští demokraté mají za každých 23 tisíc hlasů jedno křeslo ve Sněmovně, zelení pro jeho zisk potřebovali 56 tisíc hlasů.
Kdyby se poslanecké mandáty rozdělovaly v jediném volebním kraji, kterým by byla celá Česká republika, koalice ODS, zelených a lidovců by většinu ve Sněmovně získala.
"Já si ale nedovedu představit, že by jeden kandidát objížděl celou zemi, celé volby by se ještě více zformalizovaly," říká Jiří Hřebejk z katedry ústavního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Podle něj nejde vytvořit absolutně spravedlivý systém přidělování mandátů.
Vyloučilo by volební pat, kdyby ve Sněmovně nebyl sudý (200), ale lichý počet křesel? "Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Tohle je ale pat pouze v tradičním pojetí pravice a levice," říká Hřebejk. "Třeba ODS a ČSSD mají dohromady většinu. Jiná věc je, že spolu nechtějí komunikovat," míní.
