V hlavní soutěži Berlinale 2009, jednoho z největších světových festivalů, si konkurovaly filmy Andrzeje Wajdy, Bertranda Taverniera, Françoise Ozona či Stephena Frearse. Mimo soutěž měly premiéru snímky Thea Angelopoulose, Toma Tykwera nebo Costy Gavrase. S výjimkou Wajdy a Angelopoulose však etablovaní tvůrci zklamali. Nicméně kvalita hlavní soutěže neutrpěla: filmy takřka neznámých autorů mladší generace z Peru, Íránu Německa a Dánska překvapily netypickou dramaturgií.
Experimentům otevřená porota, za předsednictví skotské herečky Tildy Swintonové, většinu z nich po zásluze ocenila. Porotě lze vyčíst jen dva přehmaty: opomenutí dánského Malého vojáka a švédského Mamuta – obě ta díla provokovala dokonce i filmové novináře.
Lekce magického realismu
Vítězný film dvaatřicetileté Claudie Llosové Mléko smutku (La teta asustada), neteře slavného peruánského spisovatele Maria Vargase Llosy, je portrétem Fausty, mladé ženy trpící nemocí lidově nazývanou "mléko smutku“. Tou ji při kojení infikovala matka, znásilněná v době občanské války. Choroba připomínající těžkou depresi je dle režisérčiných slov v Peru rozšířená – a odolává prý i psychoterapii.
Fausta žije v permanentním strachu, neschopna kontaktu s vnějším světem. Jejíma očima sledujeme život venkovanů v předhůří And, jsme svědky všedních i svátečních rituálů komunity pozvolna erodované kýčovitou kulturou a komercí. Mimořádně intenzivní film je nesen hlavní postavou, ztělesněnou neherečkou Magaly Solierovou z národu Kečua, která se poprvé objevila na plátně v režisérčině debutu Madeinusa.
Faustina cesta k sobě prostřednictvím tichého zpěvu vyznívá jako metafora o současné situaci původního obyvatelstva Latinské Ameriky. Kamera Nataschy Baierové snímá tichou krásu archaického světa, aniž upadá do estetizování. Mléko smutku je formálně výjimečný film, jehož vnitřní krása a bohatství vedlejších motivů by si zasloužily rozsáhlejší recenzi.
Pravda, lež a cenzura
Tři manželské páry z Teheránu si vyjedou ke Kaspickému moři. Spolu s nimi cestuje i Ahmed, který se po nešťastném manželství vrátil z Německa do vlasti, a Elly, vychovatelka z mateřské školy, pohledná neprovdaná žena, která podle islámského práva nesmí sama cestovat. Sepideh, manželka v jednom z oněch tří párů, ji vzala s sebou, aby jí umožnila seznámení s Ahmedem. Snímek O Elly, čtvrté dílo Asghara Farhadiho (Cena za režii), jde pod povrch moderní íránské střední vrstvy a v náznacích ukazuje, do jaké míry islámský morální kodex prostupuje myšlení a jednání Íránců. V polovině filmu totiž Elly beze stopy zmizí a prázdninová společnost se nemůže odhodlat k tomu, aby její zmizení nebo dokonce smrt vysvětlila policii.
Farhadiho film se po poněkud pomalém začátku rozvine ve vynikající drama o obtížné cestě k pravdě. Snímek lze číst ve dvou rovinách: jako příběh ze současného Íránu nebo jako zašifrovaný obraz společnosti omezované fundamentalistickými zákony. Režisér, jehož film se po cenzurním zásahu vlastně "jen božím zásahem“ (jak pravil sám Farhadi) objevil na Berlinale, dovedně uhýbal nejrůznějším interpretacím svého díla. Místo aby novináři pochopili, v jak prekérní situaci se tvůrce nachází, neustále mu kladli politizující otázky, jež Farhadimu mohly ošklivě zavařit.
Jinak než všichni ti druzí
Gitti a Chris, noví milenci na prahu třicítky, se rozhodnou pro společnou dovolenou na Sardinii. Ta se pro absolutní odlišnost jejich povah ukáže pro ně být zatěžkávací zkouškou. Mlčenlivého architekta Chrise přitahuje výbušný temperament Gitti. Náhodné setkání se studijním kolegou Hansem a jeho partnerkou, kteří sebejistě demonstrují dosažený ekonomický status, staví Gitti a Chrise před obtížnou volbu: mají žít jako všichni kolem nich? Gitti začne bránit Chrisovu nezakotvenost a nerozhodnost před suverénním Hansem a riskuje otevřený konflikt.
Druhý film dvaatřicetileté Němky Maren Adeové Všichni ti druzí (Alle anderen) zaujímá mezi studiemi mladých párů zvláštní místo. Z dvouhodinové stopáže jsou Gitti a Chris sami na plátně celých devadesát minut! – divák přitom s napětím očekává vyústění dalšího a dalšího konfliktu iniciovaného zvídavou Gitti, která tím partnera zkouší. Adeová dílo natočila po způsobu tzv. berlínské školy, tedy bez hudby a prvoplánového posuzování postav. Pro Gitti si vybrala explozivní Rakušanku Birgit Minichmayrovou; její spontánní a neotesaná udolává mlčenlivého Chrise (Lars Eidinger). Všichni ti druzí obdržel dvě ceny: Zvláštní cenu poroty a Cenu za nejlepší ženský herecký výkon pro Minichmayrovou.
Velké poučení z malého Dánska
Malý voják režisérky Annette K. Olesenové je dalším potvrzením kvality dánských produkcí. Vznikl za spolupráce autorky se scenáristou Kimem Fupzem Aakesonem, jenž náleží k tvůrcům "dánského filmového zázraku“ a je spoluautorem i v ČR uvedeného filmu Praha (2006).
Aakeson pronesl na tiskové konferenci věty, jež s ohledem na současný stav české kinematografie stojí za citaci: "Jsme malá země a nemůžeme oslňovat velkoprodukcemi. Proto točíme příběhy reflektující svět a postavy z netypických úhlů... Americké firmy servírují odpovědi, a dobré evropské filmy kladou jen otázky. Naší silou je společná příprava snímku týdny před zahájením natáčení, kdy režisér, scenárista a hlavní postavy společně dotahují a obohacují scénář.“
Malý voják je studií psychicky narušené ženy, která sloužila jako vojačka v Iráku. Mezi ní a otcem, majitelem bordelu s africkými ženami, se rozvíjí složitý příběh jdoucí proti stereotypům psychologických dramat. Nejsou tu viníci a oběti, každá z hlavních postav kolísá mezi dobrem a zlem – morálně správná rozhodnutí jsou negována překvapivými, avšak logickými motivacemi postav.
Film Mamut nejznámějšího švédského režiséra střední generace Lucase Moodyssona se podobně jako Malý voják důsledně vyhýbá stereotypům. Příběh se odehrává v harmonické newyorské rodině rychle zbohatlého autora počítačových her a lékařky, dále pak v Thajsku a ve slumech na okraji Manily. Svět je natolik propletený, že bez třetího světa nemůže ten první fungovat. Například New York by patrně zkolaboval, kdyby se filipínské vychovatelky dětí vrátily domů. Ty zase musí dřít v prvním světě, aby se jejich děti ve slumech nepropadly do nejhlubší bídy.
Také thajská prostituce, která sugeruje harmonický svět krásy, lásky a spirituality, je jedním z nejdůležitějších zdrojů obživy tamějších venkovských rodin. Reálná a tvrdá fakta Moodysson servíruje provokativně selankovitými minipříběhy, zcela rezignujícími na publikem očekávaný soucit s osudy lidí třetího světa. No řekněte, dočkali byste se něčeho takového od nějakého českého režiséra?!
