Všechny toto odpovědi jsou správné a daly by se najít ještě další. Zkusme však zapátrat po kořenech "pouliční války", která nebyla vyhlášena a nemá jasně definované armády, nepřátele ani pravidla.
Začněme na nějakém předměstí, kde žijí početné komunity emigrantů, a nemusí to být jen Paříž, ale třeba Londýn nebo Amsterdam. Zastavme se třeba na kávu a stvořme si pro tyto řádky příběh imaginárního kavárníka, který zapadá do příběhů statisíců či milionů evropských přistěhovalců.
Na jeho začátku byl velký sen o lepším životě – jeho rodiče přišli odněkud z bývalých kolonií (třeba z Alžírska, zůstaneme-li ve Francii). Šli za lepším životem, tvrdě bojovali o každý halíř, byli vděční za podřadné práce, vážili si svého nového domova, neboť jim dal šanci na lepší život.
"Dnes jsou trochu mimo, nám mladším už generace rodičů příliš nerozumí," řekl by o nich náš kavárník. Narodil se již v "novém domově", byl vychováván v pevných tradicích vzdálené země, ale zároveň žil ve Francii, chodil do francouzských škol. A pak najednou zjistil, že vlastně nepatří nikam.
Přistěhovalci je těžké prorazit
"Vykořeněnost" je tedy první klíčové slovo našeho pátrání po příčinách uliční války. Bitky probíhají na předměstích, kam za lepším mířily v uplynulých desetiletích statisíce imigrantů, postupně se však některé z nich staly zónou "chudých a neúspěšných", kteří se nedokázali plně zapojit do života nové vlasti.
Proč? Náš symbolický kavárník by nám nejspíš řekl, že pro přistěhovalce je stále těžké prorazit, že se občas setkává s projevy rasismu a diskriminace. Kdyby ho však v tu chvíli slyšel jeho otec, dost možná by se zamračil a dodal něco v tom smyslu, že "ta mladá generace už nedokáže tolik bojovat jako my, kteří jsme z daleka přišli do neznáma a uměli si zařídit dobrý život".
A nějaký kavárníkův spolužák by vám u bouráku před kavárnou nenápadně řekl: "Podívej, to vše je trochu propaganda, kdo chce, může dokázat hodně, není fér svádět všechno na stát a diskriminaci."
Buď jak buď: miliony evropských přistěhovalců se považují za utlačované, nepochopené a vykořeněné občany druhé kategorie. Pak přišlo 11. září. Druhé klíčové slovo našeho pátrání po kořenech násilností tedy zní: Usámova válka.
Když bin Ládin zaútočil na Spojené státy, jeho cílem ani zdaleka nebylo jen zabíjet – doufal, že vyprovokuje střet Západu a islámu. To se mu daří, zvláště po nepříliš úspěšném americkém tažení v Iráku. V Evropě v posledních letech dramaticky přibývá radikalismu, také islámští extremisté získávají stále větší hlas.
Muslimové se cítí v ohrožení – nemusí nutně schvalovat Usámovy krvavé činy, avšak často vám řeknou: "Bojuje za nás, po celém světě jsou muslimové vražděni a tomu je třeba se postavit."
Zjednodušeně řečeno: "chudí z nejchudší" ve skupinách přistěhovalců najednou mají pocit, že jejich situaci je možné svést i na globální "útlak muslimů". I náš kavárník by nejspíš řekl něco takového, při tom nám mohl občas přes rameno pohlédnou na poblikávající televizi s arabským kanálem.
Podíl viny má i televize
A to je třetí klíčové slovo: vliv televize. Sociologové tvrdí, že satelitní televizní vysílání má dramatický vliv na prohlubování "vykořeněnosti"(děti najednou mohou vyrůstat ve zcela jiné jazykové i ideové realitě).
Navíc: šíření myšlenek je mnohem snazší. Francouzské noci ohňů do toho dokonale zapadají. Požáry přeskakují z města do města a není pochyb, že kdybychom naslouchali dvěma mladým výrostkům chystajícím zápalné lahve, zaslechli bychom něco děsivě banálního na způsob: "Viděls to v televizi? Nezkusíme to taky? Vždyť je to jednoduché!"
A možná by se při tom cítili – alespoň těch pár minut – jako stateční pěšáci Usámovy války, jako osamělí bojovníci, které je, tak jako v Iráku, nesmírně těžké zastavit.
Mohou někdy přijít k nám? Tihle dva asi ne, jiní, stejně fanatičtí a nesmiřitelní však ano. Evropa není velká, válka teroristů nemá pravidla a není pochyb, na které straně v ní stojíme my.
