Proč válka proběhla jako po másle

  • 611
Američané zhasli Iráčany jako sirku. Proč se to mohlo stát tak snadno a rychle? Irácké tažení vstoupí do učebnic vojenské strategie: bude sloužit za vzor účinného, moderního útoku, ale také jako odstrašující příklad břídilsky pojaté obrany - pokud se v iráckém případě dá o obraně vůbec mluvit.

Byla to zvláštní válka: tak obrovské území bylo dobyto takovým tempem. Vnucuje se srovnání s pádem Francie v roce 1940. Vzdálenosti byly podobné, rychlost postupu také.

A koneckonců podobný byl i rozsah kolapsu napadeného státu. Američané byli tak silní a Iráčané tak slabí, že se nedá ani hovořit o skutečné válce. Od prvního výstřelu se Irák jen rozpadal.

Irácká válka se bude v knihách připomínat hned z několika důvodů. Prvním je rychlost operace. Iráčané mnohdy ani nestačili reagovat. U Eufratu se Američané objevili tak rychle, že obránci nestačili odpálit nálože připravené pod mosty.

Druhým důvodem je téměř absolutní přesnost chytré munice. Ta ničila a demoralizovala obránce, ale nezpůsobila rozsáhlé "vedlejší škody", tedy oběti mezi civilisty. Třetím důvodem je nová taktika dobývání měst, která se vyhnula bojům v ulicích. Tentokrát města padla po přesných úderech na vybrané cíle, jež tvořily páteř obrany.

A čtvrtým důvodem je kvalita americké a britské armády. Peníze vynaložené na výcvik profesionálů a vývoje nové techniky se vyplatily. Kvalitně vyzbrojení Američané poráželi protivníka i tehdy, když měl pětinásobnou přesilu. Řečeno manažerským jazykem, byli vysoce produktivní.

K rychlému americkému vítězství hodně napomohli i sami Iráčané. Zkazili, co se dalo. Jejich strategie byla strašlivá. Jejich armáda také. Ukázalo se, že jsou mnohem slabší, než se čekalo. Jejich pravidelná armáda prostě zmizela. Vojáci měli mizernou motivaci i disciplínu, a tak utekli. Fidájíni však bojovali velmi statečně, pohrdali životem. Možná proto, že neměli jinou možnost. Byli příliš spjatí s režimem.

Saddám ignoroval všechna pravidla obranné války. Rozhodl se bojovat až před Bagdádem, kde rozmístil své nejlepší útvary. Měl se však postavit útočníkům už na jihu, vést tvrdé ústupové boje a ničit mosty. Měl zasazovat rány a zdržovat postup. Takto však vydal spojencům bez boje prostor i čas, dva klíčové trumfy každé defenzivy.

Ale Iráčané to měli těžké. Jejich výzbroj byla zastaralá a okoralá lety sankcí. Proti nejmodernějším tankům Západu vyjely mnohde jen muzeální tanky T-55. Letectvo neexistovalo.

Ve válce se projevila Achillova pata armády totalitního státu. Když koalice rozbila komunikaci mezi iráckými jednotkami, velitelé neuměli (nebo se báli) iniciativně přijímat rozhodnutí podle vývoje situace. Tankové jednotky zasahovaly do boje nekoordinovaně, a tím tříštily svoji sílu.

Vůbec celé to bylo neorganizované, nesoudržné a nepromyšlené. Skoro jako by Iráčané do poslední chvíle nevěřili, že válka vypukne, a proto na ni nebyli vůbec připraveni. To, co Iráčané předvedli, byl kolaps. Ne válka. Ovce jen čekala, až vlk přijde a skousne.

Experti se nyní začnou přít, zda to byla válka nového typu, nebo jen klasický blitzkrieg. Možná se nakonec shodnou na kompromisu, že šlo o bleskovou válku nového typu, protože byla vedena zbraněmi poskytujícími zcela nové možnosti.

Američané si věřili, a tak ve válečném plánu riskovali. Byli dobří, vedli velmi kreativní válku. Nakonec se jim to i vyplatilo: americký nůž snadno projel iráckým máslem. Ale co kdyby narazil na něco pevnějšího? Dokonce ani největší optimisté přece nečekali, že se bude bojovat tak málo. Co kdyby se Iráčané opravdu tvrdě bili?

Během černého víkendu u Násiríje bylo 36 Američanů zabito, zajato nebo pohřešováno. Hned poté bylo přinuceno k ústupu třicet skvělých vrtulníků Apache. Přišla skepse asní i hlasy kritiků. Američané se však rozhodli pokračovat - a díky tomu rychle vyhráli. Jenže měli idávku štěstí: Iráčané už nepůsobili žádné potíže. A tak jsou dnes kritizováni pro změnu tehdejší kritici.

Ale snadné vítězství by nemělo zastřít, že měli v lecčems pravdu. Amatéři se snaží uhádnout strategii, odborníkům stačí sledovat logistiku. Není pochyb, že americké dopravní cesty byly opravdu dlouhé anekryté. Vojenská síla, která mířila do Iráku, početně jen taktak stačila na vytčený úkol.

Nakonec to vyšlo, protože Iráčané se zlomili. Kdyby bojovali, prohráli by stejně. O výsledku bylo rozhodnuto předem. Ale Američany to mohlo víc bolet. To je poučení, které si Pentagon odnese z Iráku, aniž o tom bude veřejně mluvit.

,

Video