Nedělní polské prezidentské volby opět ukázaly, že naše veřejná debata se nedokáže oprostit od zavedených, nicméně nesprávných představ o současné polské politice.
Znovu a znovu se dozvídáme o souboji dvou protikladných tváří Polska: moderního, liberálního, proreformního a proevropského na jedné straně a anachronického, zpátečnického, nacionalistického a protievropského na straně druhé.
První tvář samozřejmě zosobňuje zvolený prezident Bronisław Komorowski, zatímco druhou tvář představuje poražený kandidát Jarosław Kaczyński.
Naše představy o polské politice
Šiřitelé těchto klišé se u nás zhusta opírají o "polské zdroje", hlavně v podobě největšího polského deníku Gazeta Wyborcza, čímž dávají svým úvahám punc ryzosti. Ovšem už jaksi zapomínají na to, že tyto zdroje se vyznačují vlastními vyhraněnými politickými postoji, které samozřejmě ovlivňují interpretaci popisovaných jevů.
Polská média se totiž na rozdíl od těch českých nesnaží o politickou neutralitu, ale neskrývaně "dělají politiku".
Tato situace napomáhá tomu, že se na polskou politiku díváme našima očima namísto toho, abychom ji posuzovali v kontextu místních okolností a specifik. Není ostatně náhoda, že k nejcitovanějším autoritám v naší veřejné debatě o polské politice patří šéf deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik. Lépe totiž odpovídá našemu "liberálnímu" a hlavně "sekulárnímu" pojetí světa.
Pořád se proto divíme tomu, co se v Polsku děje. Jak je možné, že v minulých prezidentských volbách 2005 vyhrál zarputilý "tmář" blahé paměti Lech Kaczyński a porazil "moderního" a "usměvavého" Donalda Tuska? Jak je možné, že v právě proběhlých prezidentských volbách 2010 už sice méně "usměvavý" (protože zcela necharizmatický), ale naštěstí stejně "moderní" Bronisław Komorowski nezvítězil v prvním kole a ten ještě horší "tmář" Jarosław Kaczyński uhrál tak skvělý výsledek a do poslední chvíle nebylo jisté, zda náhodou nevyhraje?
Polská politika je ve skutečnosti zásadně ovlivněna místními specifiky, zcela jinými než u nás, a bez jejich poznání ji nemůžeme pochopit. Kdybychom si dokázali připustit jinakost Polska a nelpěli tvrdošíjně na českých představách o okolním světě, pak bychom se, troufám si tvrdit, polské politice ani trochu nedivili.
Uviděli bychom, že zvolený polský prezident Bronisław Komorowski je méně "moderní" a Jarosław Kaczyński méně "zpátečnický", než jaké bychom je chtěli mít. Rovněž rozhodnutí polských voličů by se nám přestala jevit divně.
U sousedů žádné překvapení
Polské prezidentské volby 2010 celkem dobře charakterizují současnou polskou politiku. V podstatě nepřinesly vůbec nic nového. Úspěch zaznamenali politici, kteří jsou do jisté míry typickými reprezentanty polské společnosti. Zvolený prezident Komorowski je zástupcem spíše vzdělanějších, socioekonomicky úspěšnějších a městských vrstev, zatímco jeho protikandidát Kaczyński zabodoval u méně vzdělaných, socioekonomicky méně úspěšných a spíše venkovských voličů.
Volební mapa ukazuje, že oba kandidáti si zemi rozdělili na zhruba severozápad (Komorowski) a jihovýchod (Kaczyński), což je volební geografická linie, která v Polsku existuje od začátku 90. let 20. století.
Tato suchá fakta sama o sobě ovšem nestačí, respektive navozují nepřesný dojem velké odlišnosti obou politiků. Dáme-li je však do kontextu polských specifik, dojdeme k závěru, že jak obě části Polska, tak i oba kandidáti k sobě mají politicky relativně blízko.
Obě polské pravice, Občanská platforma, jejímž kandidátem byl Komorowski, a Kaczyńského strana Právo a spravedlnost jsou více či méně konzervativní, katolické, opatrné ve vztahu k evropské integraci, sociálně solidární atd. Rozdíl je jenom v intenzitě.
Prezident Komorowski není liberál "českého" či "západního" typu, stejně tak jeho soupeř Kaczyński není extremista jakéhokoliv typu.
Ten, kdo v Polsku nebude do jisté, pochopitelně kolísající míry vyjadřovat specificky polské konzervativní hodnoty dané historií, religiozitou, kulturou, mentalitou společnosti apod., nebude mít šanci na úspěch. Ovšem konzervativní nikoliv v užším smyslu politické ideologie, nýbrž v širším smyslu životních postojů.
Jakékoliv poměřování polské politiky českými či šířeji "západními" měřítky konzervativismu a liberalismu, politické normálnosti či extrémnosti nemá smysl.
Polské prezidentské volby dobře ukázaly všední podobu polské politiky. V zemi se střídají u moci v místním kontextu normální politické opce.
Pokud si připustíme rozmanitost evropské politiky, pak jsou polské prezidentské (a jiné) volby stejné jako třeba v Portugalsku, Francii, Itálii či v Česku.
V tom ostatně spočívá evropská jednota: v její různosti, a nikoliv ve snaze uměle aplikovat jakákoliv jednostranná měřítka a politicky či jakkoliv jinak jimi posuzovat realitu.
