České národní zastoupení sice bude kvůli prvnímu slušnému evropskému výsledku ČSSD levicovější než dosud, ale ve srovnání s minulými krajskými volbami i u nás pravice uspěla.
Eurovolby jsou snad nejroztříštěnější ze všech voleb: stovky kandidujících stran, jazykové a regionální bariéry, žádné jednotné téma. A koneckonců také žádný přímý vliv na sestavení vlády, tedy volby pro běžné občany dost vzdálené a nesnadno uchopitelné.
Proto se tyto volby spíše než jako jedny musí vykládat jako sedmadvacatery různé národní volby – pokaždé jinak zapojené do místního kontextu a odrážející více vnitřní politiku jednotlivých států než postoje Evropanů ke směřování celé Unie.
Výsledky evropských voleb neodráží to, jak by dnes dopadly volby do národních parlamentů. Zmíněná složitost a zdánlivě menší význam hlasování totiž s sebou nesou nízkou volební účast. Vedle hrstky uvědomělých Evropanů, většinou z vyšších společenských tříd, jdou volit především voliči ideově vyhraněných stran s pevným jádrem voličů. Z toho u nás těží komunisté a zachránilo to i lidovce.
Také to prospívá populistům, jako je nizozemský muslimobijce GeertWilders, který letos vyšle do Štrasburku čtyři obránce národních tradic; i když se některé takové strany konvenčně řadí k pravici, umírněná pravicová politika hlavního proudu si od nich velkou posilu slibovat nemůže.
Podívejme se nyní na čtyři nejsilnější evropské země, které představují dva modely toho, jak levice oslabila.
Velká Británie je příkladem toho, jak se národní politika promítá do evropských voleb. Voliči tam potrestali levicové labouristy za nepříliš úspěšnou vládu a zejména za odhalené zneužívání poslaneckých náhrad. Od ještě horšího výsledku je zachránilo, že do skandálu byli namočeni i opoziční poslanci. Ale zdá se, že podle britských voličů labouristé u koryta mlaskali hlasitěji.
Obecně platí, a letos se to ukázalo nejen v Británii, že voliči v mezidobí mezi parlamentními volbami mají sklon trestat vládu, takže v mezilehlých volbách posiluje opozice. U nás se to projevilo loni v krajských volbách a nebýt toho, že mezitím Topolánkova vláda padla, mohla i ODS v evropských volbách dopadnout hůře.
Jiná je situace v Německu, Francii a Itálii, kde levice neudělala díru do světa, přestože je v opozici. Přes rozdíl mezi vládou seriózní Angely Merkelové a barvitým politickým působením Nicolase Sarkozyho a Silvia Berlusconiho má levice v jejich zemích společnou potíž: nedokáže inspirovat voliče. Ustrnula u starých a příliš všeobecných hesel o sociálních jistotách, ale neumí lidem navrhnout srozumitelné a realistické řešení současných problémů ani postavit do svého čela silné vůdcovské osobnosti.
V poslední dekádě 20. století se západní levicové strany – v čele s britskými labouristy Tonyho Blaira – učily od pravice. "Nová levice" uznala důležitost tržních principů, oslovila střední třídu a odvrhla marxistická dogmata. Možná tyto volby ukazují opačnou tendenci, v níž opět hraje důležitou roli britská strana, konzervativci Davida Camerona: pravice se učí od levice sociálním a ekologickým důrazům, staví do svého čela charizmatické tribuny a opouští elitářství.
Lidé totiž nevolí podle obecných pouček a pravolevých schémat, ale podle toho, který politik jim nabízí důvěryhodnější program a větší schopnost ho prosadit.
