Tunisko, jeden z dvaadvaceti členů Arabské ligy, se zmítá v těžké a hluboké krizi, třebaže ta bude mít možná příznivé rozuzlení. Jde o nejmenší severoafrickou zemi s rozlohou 163 000 čtverečních kilometrů – to je zhruba dvojnásobek velikosti Belgie, Nizozemska a Lucemburska – ve které žije 10,5 milionu obyvatel.
Zároveň je tato země plná kouzla a umírněnosti, pokud jde o podnebí, dějiny i kulturu. Kdysi představovala pilíř kulturní dynamiky a vlivu Římské republiky a císařství. Byl to první africký region obrácený na křesťanství, země svatého Augustýna a hlavní zdroj šíření katolické víry v Africe. Zemi, kterou původně obývali převážně Berbeři, posléze dobyli Arabové a islamizovali ji, načež se na několik století stala závislým územím Osmanské říše, tedy tureckou.
Protestující Tunisan s ohořelou podobiznou uprchléo prezidenta bin Alího (25. ledna 2011)
V devatenáctém století se stala francouzským protektorátem, tedy nikoliv kolonií jako sousední Alžírsko. Tento rozdíl pomáhá vysvětlit relativně větší zachovalost tuniských sociálních struktur a místních tradic.
Po získání nezávislosti v roce 1956 přijalo Tunisko republikánskou ústavu podle francouzského vzoru, která v zemi zřizovala prezidentský systém vládnutí. První prezident Habíb Burgíba byl vůdcem osvobozeneckého hnutí, které slavilo vítězství mnohem rychleji – a mnohem méně násilně – než to alžírské. Burgíba coby lídr silně západního střihu udržoval sekulární charakter státu, který převzal od Francie, a zachoval také mnoho hospodářských vazeb země na Západ (pochopitelně zejména na Francii) daleko odhodlanějším způsobem, než to po získání nezávislosti učinilo Alžírsko.
Několik vzácných pokusů marxistických skupin uchvátit moc skončilo během let nezdarem. Na rozdíl od jiných afrických či blízkovýchodních států, Tunisko zůstalo do značné míry zemí svobodného podnikání, což umožnilo jistý průmyslový rozvoj. V posledních letech se tato země stala vedoucím africkým vývozcem průmyslového zboží, když překonala i Jihoafrickou republiku a Egypt.
Manželka svrženého diktátora bin Alího Lejla v dobách, kdy Tunisko patřilo jejich klanu
V roce 1987 začal být stárnoucí Burgíba příliš oslabený, než aby mohl setrvat v úřadu. Jeho ministru vnitra Zínu Abidínovi bin Alímu se krátce po svém jmenování premiérem podařilo označit Burgíbu za nezpůsobilého zastávat ze zdravotních důvodů úřad a vystrnadit ho z prezidentské funkce.
Nový vůdce země se již dříve zapsal do povědomí potlačováním islámského hnutí, kteroužto politiku po nástupu do prezidentské funkce ještě vystupňoval. Nemuslimští a sekulární Tunisané – a také velká část světového veřejného mínění, zejména ve Francii – mu za to byli vděční. Omlouvali brutalitu v pozadí bin Alího politiky a schvalovali dosažené výsledky, aniž sledovali a zpochybňovali prostředky, které k nim vedly.
Tyto prostředky však nakonec vyústily v téměř absolutní potlačení jakékoliv svobody vyjadřování v Tunisku: v cenzuru tisku, věznění novinářů, politické procesy a svévolné zatýkání uvnitř všech společenských kruhů, nejen těch s vazbami na islámské hnutí. Cílem bylo potřít veškeré formy demokratické opozice. Z bin Alího režimu se nakonec stala ryzí diktatura. On a jeho rodina si budovali impéria uvnitř místní ekonomiky, obsazovali téměř všechny sektory a vydělávali pro sebe velké jmění. Politika industrializace však zůstala zachována. Objevila se skutečná střední vrstva podobná té egyptské, avšak odlišná od kterékoliv jiné arabské země, snad s výjimkou Maroka.
Nepokoje v Tunisku (16. ledna 2011)
Globální hospodářská krize, která vypukla v roce 2008, ovšem stejně jako všude jinde na světě omezila růst a vyvolala sociální pnutí. A protože tisk i parlament byly umlčené, jedinou možností, jak tato pnutí ventilovat, zůstala ulice. Policie při několika příležitostech střílela do davu, ale ukázalo se, že je příliš slabá, než aby mohla demonstranty zastrašit. Rozhodující zlom nastal v okamžiku, kdy armáda upustila od potlačování protestů. Jakmile vyšla najevo neochota armády podporovat režim, uprchl bin Alí do Saúdské Arábie, když ho předtím Francie odmítla do exilu přijmout.
Na krátký okamžik existovala naděje na vládu národní jednoty, v níž by se zbytek bin Alího kabinetu spojil s opozicí na přípravě prezidentských voleb. Rozběsněná veřejnost však o tom nechtěla ani slyšet. Jedinou možností tak byla koalice složená ze starých opozičních hnutí, což vzhledem k absenci respektovaného ústavního rámce učiní návrat ke stabilitě pomalým, obtížným a nebezpečným.
Tunisko je tedy v ohrožení. Nakonec by jako vítěz mohl vyjít islamismus. Stejně tak je ovšem možné, že Tunisko prožívá vůbec první „buržoazní“ revoluci v arabském světě. Je-li tomu tak, pak by se tuniské povstání mohlo stát přelomovou událostí pro celý region.
Michel Rocard v čase, kdy byl ministerským předsedou Francie (1988-1991)
Michel Rocard (nar. 1930) v pokročilém politickém věku
Michel Rocard je bývalý premiér Francie a bývalý vůdce Socialistické strany
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezitulky jsou redakční.
