Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Proč to má Demokratická strana u amerických židovských voličů dobré

  8:22aktualizováno  8:22
„První židovský prezident USA“, ale také „muž, který zradil Izrael“, případně „předhodil americké Židy republikánům“. Barrack Obama byl od počátku kandidátem s neobyčejně silnou židovskou podporou, ale následně zase prezidentem, který vzbuzoval značné obavy proizraelsky naladěných Američanů. Po jeho květnovém projevu, v němž naordinoval Izraeli jeho žádoucí hranice, se obojí stalo předmětem zapálené debaty. Tato znovu připomněla zvláštní fenomén americké politiky. Totiž emocemi nabitý čtyřúhelník vztahů mezi americkými Židy, Afroameričany, Demokratickou stranou a Izraelem.

Americký prezident Barack Obama (vpravo) a izraelský premiér Benjamin Netanjahu (20. května 2011) | foto: AP

Jiří Suchý si kdysi v úloze doktora Fausta dělal legraci, že když šel po objevení Ameriky rychle prodat zastaralý glóbus Židovi, ten už o věci věděl, protože měl v Americe příbuzné. Židovská přítomnost v Severní Americe sahá hluboko do koloniální éry. Důležitější je však příchod velkého množství východoevropských Židů na přelomu 19. a 20. století, které z Ameriky udělalo jedno ze dvou hlavních židovských center.

Příchod velmi chudých, ale také agilních židovských mas měl navždy pozměnit tvář Ameriky. Dnešní USA si lze bez židovského živlu těžko představit, počínaje literaturou či filmem, a konče byznysem. Amerika se stala Zemí zaslíbenou pro lidi, kteří prchali před chudobou i útlakem, a obojí se těmto dvěma či třem generacím – než Američané po roce 1924 omezili východoevropskou imigraci – splnilo. Ale ne hned. Příchod do liberální Ameriky, která jim dala bezpečí i ekonomické příležitosti, bylo pro Židy formativní zážitkem.

Druhým klíčovým zážitkem, ovšem opačného druhu, byla krize 30. let minulého století. Manhattan byl tehdy zónou malých bytů, kde v každé místnosti žila jedna rodina a živil ji jeden šicí stroj. Navíc ani ekonomicky úspěšní Židé neměli přístup do vyšší společnosti, a také mnoha univerzit. Právě v tu dobu se zrodilo úzké sepětí amerických Židů s Demokratickou stranou, kterou ve srovnání s republikány vnímali jako ekonomicky i rasově solidárnější.

Typický americký Žid

Od té doby uplynuly desítky let. Američtí Židé mezi tím uskutečnili svůj „americký sen“. Dnes většinou patří ke střední třídě, mají vysokoškolské vzdělání a vůbec jsou na tom lépe než průměrný Američan. Přesto, jak se kdosi vyjádřil, Židé „vydělávají jako episkopalisté a volí jako Portorikánci“, tedy zcela v rozporu se svým postavením a daňovými zájmy.

Typický americký Žid je také obvykle méně zbožný než ostatní Američané a většinou věří v liberální agendu - od rasové rovnosti přes sociální stát až po toleranci sexuálních menšin. Existuje rovněž stará tradice ještě biblického původu, podle níž Židé sami sebe vnímají jako obhájce spravedlnosti, a to zejména pro chudé. Proto jsou nadprůměrně angažováni v občanské společnosti, dávají větší příspěvky na charitu než ostatní a tedy i volí stranu, kterou vnímají jako „sociální“, rozuměj demokraty. Fenomén židovských neo-konzervativců, viditelných zejména v éře George W. Bushe, je tedy výjimkou z pravidla. (ani ti však nikdy nedali dopustit na F. D. Roosevelta a jeho Nový úděl), a mnohdy se jednalo o lidi pocházející původně z levicových kruhů. Výjimkou ještě také jsou Židé velmi zbožní (kteří podporují republikánskou kulturně konzervativní agendu) nebo přišlí z bývalého Sovětského svazu (neboť jsou zahraničně političtí jestřábi), obojí však představuje málo významnou část komunity.

Americký prezident Franklin Delano Roosevelt na snímku z roku 1929.

Americký prezident Franklin Delano Roosevelt na snímku z roku 1929.

To platilo i pro George W. Bushe, považovaného za proizraelského politika – ani on se nedočkal „vděku“ židovských voličů. Jako iniciátor války v Iráku se naopak setkal s hněvem typického židovského liberála. Prozatimního stropu popularity dosáhl Donald Reagan, který dostal 40 procent židovských hlasů – zatímco Bush senior spadl roku 1992 na pouhých 10 procent. Zkrátka, hlasovat pro republikána se v mnohých židovských kruzích dosud vnímá jako zrada. Platí, že poměr hlasování je zhruba  3 ku 1 ve prospěch demokratů.

Propusť můj lid


„Taky tak trochu barevný lidi“ - „a kind of colored folk“ – tak prý kdysi viděli někteří Afroameričané Židy. Mezi oběma komunitami se v období zhruba před sto lety vyvinul specifický vztah. Židé byli sice bílí, ale z logiky věci nebyli potomky plantážníků, naopak se někteří z nich – jako třeba dosud známý Josheph Pullitzer – angažovali na straně Severu. Kromě toho davy východoevropských židovských přistěhovalců byly stejně chudé jako američtí černoši, a stejně jako oni byli vystaveni otevřenému rasismu bílých protestantských anglosasů.

Svou roli hrálo snad i to, že sami Afroameričané sami sebe viděli prostřednictvím obrazů biblického exodu, případně pozdější perzekuce Židů – vzpomeňme jen pojem ghetto. Mnozí černošští vůdcové viděli svůj vzor i v sionismu jako metodě sebe-emancipace. Jeden z amerických příspěvků světové kultuře, jazz, je vlastně plodem těsného soužití obou komunit.

Židé byli přinejmenším od počátku 20. století masově a velmi silně angažováni v boji proti segregaci a za pozdvižení černého obyvatelstva. Tato intenzivní spolupráce vyvrcholila v 60. letech, kdy Židé tvořili jádro přívrženců i sponzorů boje za občanská práva. Například na známé fotografii pochodu do Montgomety jde s Martinem L. Kingem v první řadě přední americký rabín Abraham Joshua Heshel, významná postava amerického židovstva. Konkrétně King měl kolem sebe celou řadu židovských spolupracovníků.

V téže době se však zrodilo hnutí Černá síla, která byla naopak silně antisemitsky zaměřená. Kořeny černošského antisemitismu jsou složité. Souvisejí zřejmě se skutečností, že Židé tvořili od předválečných dob velké procento sociálních pracovníků a učitelů v černých čtvrtích. I když jejich úmysly mohly být dobré, stali se tváří „bílého“ systému. Někteří černoši je obvinovali z protektorství a arogance. Svou roli snad hrála i určitá zhrzenost vyvolaná skutečností, že židovská komunita se během pár generací zvedla ze spodních příček společenského žebříku, zatímco jádro afroamerické komunity zůstalo dole. Židé už v očích některých Afroameričanů nebyli jiní než bílí, a vlastně byli ještě horší. 

Martin Luther King - I Have a Dream (1963)

Martin Luther King

Fyzický odchod lidí, jako byl přítel mnoha židů Martin L. King, předznamenal nástup Židům nepřátelských osobností, jako je radikální černý muslim Louis Farrakhan nebo reverend Jesse Jackson, přičemž každý nabízí svou verzi antisemitismu. Týká se to ovšem i kontroverzního pastora jménem Jeremiah Wright, který býval Obamovým mentorem v Chicagu.

Židovsko-černošská aliance se zhroutila v roce 1991 při nepokojích v New Yorku. Tehdy, po nešťastné autonehodě, při níž Žid srazil černošského chlapce, došlo k „pogromu“, při kterém černí mladíci provolávali hesla jako „Heil Hitler“ nebo „zabíjejte Židy“. To se nakonec v jednom případě i stalo, nicméně mladíci usvědčení z ubodání Žida byli - převážně černou porotou - po letech osvobozeni. Šlo samozřejmě o extrémní případ, nicméně před dvaceti lety bylo každému zřejmé, že láska mezi oběma skupinami pohasíná. 

První židovský prezident


Američtí Židé však i nadále zůstali věrni svému sebepochopení jako těch, kdo bojují za sociální spravedlnost a rasovou rovnost. To znamená, že dále volili demokraty a podporovali boj proti zbytkům segregace. Když se objevil nadějný černý politik jménem Obama, navíc s velmi úzkými vazbami se židovskými intelektuálními kruhy, vyvolal v židovské komunitě skoro takové pozdvižení jako mezi samotnými Afroameričany.

Obama získal pro svou kampaň velké množství židovských dobrovolníků a také značné částky od židovských dárců. Nikdo se proto nedivil, když ve volbách dostal skoro 78 procent židovských hlasů. Žádná jiná náboženská skupina nehlasovala pro Obamu tak často jako židé – v bílé komunitě jako celku dosahovala Obamova podpora 43 procent. Skutečnost, že byl demokrat, spojená s faktem, že se jednalo o prvního černého kandidáta, mu získala podporu jedné z nejvlivnějších částí americké společnosti.

Americké prezidentské volby v roce 2006 - Bushův protikandidát John Kerry

Americké prezidentské volby v roce 2006 - Bushův protikandidát John Kerry

Nikdo, ani Al Gore, který kandidoval se židovským viceprezidentem Josephem Liebermanem, nebo John Kerry, který měl židovské předky, nedostal tak velkou židovskou podporu. O zmíněném Bushovi, který u židovských voličů zcela pohořel, ani nemluvě. To vedlo některé americké Židy – stejně jako odpůrce Židů či Obamy - k euforickým výrokům, podle kterých je Obama vlastně „první židovský prezident USA“. Skutečnost, že Obama se vždy pohyboval v prostředí židovských liberálů a že jim je sám v mnoha ohledech podobný, je vlastně už jen dokreslením celé věci.

Druhý Izrael


Spekulace o „židovské lobby“ patřily do nedávné doby k základní výbavě neliberální pravice. Dnes se stala skoro automatickou součástí vyznání krajní levice, a právě americká zahraniční politika vůči Blízkému východu byla a je výživným námětem pro vyznavače obojích extrémů. Jde přitom o komplikovaný fenomén skládající se z nejednoznačných faktů.

Není pochyb, že američtí Židé mají v USA vliv, který je proporčně větší než jejich zhruba dvouprocentní podíl na populaci. Židé jsou vzdělanější, bohatší a angažovanější než většina ostatních skupin. Mají vysoký podíl akademiků, novinářů, ale i dárců nebo dobrovolníků v občanském sektoru nebo volebních týmech. Židé jsou disciplinovaní voliči, a navíc mají vysoký podíl ve státech, jako je Florida nebo Kalifornie, kde hlasování dopadá těsně a židovští voliči mohou být jazýčkem na vahách v tom, komu v konečném součtu připadnou všechny volitelské hlasy. (Podle amerického systému získává vítěz prezidentského klání hlasy všech volitelů, nikoli jejich proporční díl.)

Nejčastěji se o „židovské lobby“ spekuluje v souvislosti s politikou vůči Blízkému východu. Při zhruba pěti milionech příslušníků je americké židovské společenství spolu s Izraelem největší židovskou komunitou vůbec. Tito lidé vyjadřují Izraeli verbálně velkou podporu, a jsou jednoznačně pro to, aby USA byly s Izraelem spjaty. Je tedy logické, že se mnozí američtí politici snaží těmto lidem takříkajíc odezírat ze rtů.

Věc má však i druhou stránku. Američtí Židé mají k Izraeli verbálně silný vztah, ale tím to končí. Jen asi třetina z nich někdy v této zemi byla a jen malé procento z nich umí alespoň částečně muvit hebrejsky. Výzkum volebního chování židovské komunity ukazuje, že pro typického voliče je důležité, zda daný kandidát – budoucí kongresman, guvernér, prezident – není Izraeli „nebezpečný“. Jakmile se o této věci ujistí, volí podle svých obvyklých schémat, což je v podstatě automaticky pro demokraty.

Pro samotný  Izrael jsou USA nesmírně důležitým spojencem – na rozdíl od Evropy. Poskytují mu značnou vojenskou podporu a také diplomatické krytí v Radě bezpečnosti. Děje se to nepochybně v souladu s přáním většiny Židů, ale i ostatních. Zdá se, že proizraelské postoje americké nežidovské veřejnosti, a politiků zvlášť, mají hlubší kořeny. Jak ukazují četné průzkumy, mezi Američany existuje pocit kulturního sepětí obou zemí, případně víra, že Izrael je jediným opravdovým spojencem USA v oblasti - což po posledním vývoji v Turecku a Egyptě získává na závažnosti. Nezanedbatelná je podpora Izraele ze strany evangelikálních kruhů. Zkrátka, Izrael se může na americkou podporu spolehnout v každém případě.

Barack Obama při projevu k nepokojné situaci na Blízkém východě a v severní Africe. (19. května 2011)

Barack Obama při projevu k nepokojné situaci na Blízkém východě a v severní Africe. (19. května 2011)

V souvislosti s kritizovaným Obamovým projevem o Blízkém východě, který pronesl minulý měsíc, se znovu objevil paradoxní jev, a to jakási zlost amerických republikánů na americké Židy. Mnozí z nich nechápou, proč američtí Židé i nadále podporují (údajně) protiizraelského prezidenta, když jim Republikánská strana nabízí v tomto ohledu mnohem víc. V této souvislosti se často cituje výrok Bushova  viceprezidenta Jamese Bakera „ať jsou Židi do prdele“ (fuck the Jews), jímž odpověděl na obavy, zda administrativa svou politikou neodrazuje židovské voliče: „stejně pro nás nehlasují“.

Americká židovská scéna se sama značně liší, a to přesně podle amerického úsloví „dva Židé - tři názory“. Až donedávna hlavní slovo v americkém postoji vůči Izraeli hrála organizace AIPAC, která vycházela ze zásady, že bude podporovat každou izraelskou politiku – protože Izraelci vědí lépe, co je pro ně dobré. V poslední době tento monopol nabourala nová instituce zvaná J Street, která má mnohem blíže k izraelské levici. Ta je ochotná se proti některým izraelským vládám stavět, a to v zájmu širší mírové vize.

Neuříznout si větev

Američtí Židé i Baracka Obamu vyhodnotili jako pro Izrael bezpečného kandidáta. Ten však v posledních dvou letech udělal několik kroků, které část jeho židovských příznivců znepokojily. Například dal opakovaně – a až nediplomaticky - najevo, že mu současná izraelská vláda není po chuti a nepřímo se snažil ovlivnit izraelské vnitropolitické poměry. Zatím  do Izraele ani jednou nepřijel, ale navštívil už řadu muslimských národů. Na těchto návštěvách se vyhýbal přímé kritice tamních neradostných poměrů, ale nikdy neopomněl probírat takové otázky, jako budoucnost Jeruzaléma – a to i v daleké Indonésii.

Napětí vyvrcholilo květnovou řečí před washingtonským ministerstvem zahraničí, kdy se zmínil o tom, že Izrael se bude muset stáhnout na hranici platnou v letech 1949-1967. Tímto projevem postavil do nepříjemné situace izraelského premiéra, který zrovna v USA pobýval. Netanjahua na obsah řeči zřejmě předem neupozornil, a při tom se jeho řeč dala vyložit podstatná změna americké politiky - a nebo přinejmenším rétoriky. Bere totiž Izraelcům jednu z vyjednávacích karet, a dává je do ruky jejich soupeřům.

Zda opravdu jde o změnu amerického kursu je složitá otázka. Jisté je, jedno. Kolem Obamovy řeči vznikl značný rozruch. Část proizraelsky naladěných Američanů, židovských i nežidovských, prezidenta za „zradu spojence“ značně kritizovala. Část demokratů tváří v tvář snaze republikánů strhnout na sebe pozornost židovských voličů zpanikařila, a ke kritice se přidala, čímž se vlastně obrátili zády k vlastnímu prezidentovi.

Benjamin Netanjahu v americkém Kongresu (24. května 2011)

Benjamin Netanjahu v americkém Kongresu (24. května 2011)

Dokonalou ilustrací atmosféry byla následná Netanjahuova řeč před Kongresem, která svými opakovanými potlesky vestoje připomínala konec fenomenálního operního výstupu a nikoli řeč cizího premiéra. Temperamentní reakce Kongresmanů byla však docela dobře vysvětlitelná právě logikou americké vnitřní politiky a role, kterou v ní židovské voličstvo, případně izraelské téma hraje.  Netanjahu si nebral servítky a Obamovo stanovisko dosti drsně odmítl. Přitom v samotném Izraeli nebyl Obamův projev přijat zdaleka tak odmítavě. Část politické scény jej dokonce přivítala (šéfka Kadimy Cipi Livniová) nebo alespoň vyjádřila pochopení (Ehud Barak, šéf Acmautu a člen vlády!). Z našeho hlediska je však důležitější reakce amerických Židů, samozvaných strážců izraelské bezpečnosti. 

Část význačných amerických Židů se skutečně od Obamy veřejně distancovala, případně vyjadřovala pocity lítosti nebo žádala vysvětlení jeho náhlého obratu. Některé evropské noviny si tuto hysterizující atmosféru užily, a vydaly články s titulky jako „Židé hrozí Obamovi“. Ve skutečnosti se však téměř všechny  americké židovské organizace prakticky okamžitě postavily na stranu prezidenta, a tedy jaksi proti nežidovským proizraelským politikům! A mnozí z těch, kdo zakolísali, se brzy znovu takříkajíc přidali ke stádu. Jako dobrý příklad může sloužit bývalý starosta New Yorku Ed Koch, který patří k významným příznivcům Demokratické strany. Po Obamově „protiizraelském“ projevu se nechal strhnout k tvrzení, že s podporou Obamy končí. Když se ale dozvěděl, že republikáni v Kongresu chystají privatizaci části zdravotního pojištění, svůj výrok odvolal.

Strach demokratů ze ztráty židovské podpory a naděje republikánů na získání židovských hlasů nebo příspěvků byly neopodstatněné. Představa, že by američtí Židé hlasovali v příštích prezidentských volbách proti Obamovi, a ve prospěch Sary Palinové – byť političky značně proizraelské -  je zcela iluzorní. Je možné, že na Obamovi ulpí obvinění z neloajality vůči izraelskému spojenci, a o některé hlasy přijde. Jak předpověděl Bil O’Reilly v televizi Fox, Obama by mohl dostat třeba „jen“ 65 procent židovských hlasů. Železné pravidlo o „židovských Portorikánec“ zatím zkrátka nerezaví. 

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.