Zhruba o dvou tisícovkách, které by každá domácnost ročně ušetřila, kdyby prošel návrh na zrušení koncesionářských poplatků za veřejnoprávní rozhlas a televizi.
Dva tisíce korun, to je silný argument. Obnáší například sto bochníků chleba nebo měsíční existenční minimum. Jinými slovy, není to málo.
Jiný dobrý argument zosobňuje více než čtyřicet tisíc občanů, kteří podpořili zrušení poplatku na internetu.
Pravda, peticím se u nás moc nevede – třeba Nobelovu cenu za mír dostal Barack Obama, i když osmdesát tisíc českých školáků podepsalo návrh na její udělení zachránci židovských dětí siru Nicholasu Wintonovi. Jenomže žáci ještě nemají volební právo, takže je nikdo nebere vážně, kdežto čtyřicet tisíc potenciálních voličů, to už se počítá v každé straně.
Navíc tu máme průzkum veřejného mínění, podle nějž platby za televizní a rozhlasový přijímač vadí více než polovině lidí; ti vítají názor, jenž v Senátu zazní, že by se veřejnoprávní média měla financovat ze státního rozpočtu. Tedy z daní, které beztak platíme – a poplatek není ničím jiným než další zakuklenou daní.
Dále by zmizely věčné věcné námitky. Proč mám za přijímač platit pouze jedné jediné stanici, ačkoli ji třeba neposlouchám a nesleduji. Proč se z mých peněz vybraných pod vznešenou záminkou veřejné služby vyrábějí pořady jako volba miss nebo fotbalový přenos. Proč si platím nekomerční službu, která si přitom stejně jako ta komerční přivydělává reklamou. A proč platím za něco, do čeho nemůžu mluvit.
V neposlední řadě se pro zrušení poplatků nabízí důvod vskutku nezlomný: levicoví zákonodárci jsou proti němu. Existuje snad průkaznější vodítko? Když samozvaní inženýři našich osudů ohlásí slunečný den, vezme si rozumný člověk deštník; jakmile vyloučí život na Marsu, začne chystat ufonům chléb se solí. Jestliže tedy právě levice horuje za poplatky – paradoxně na rozdíl od svých vlastních voličů, pak je zjevné, že na nich bude cosi podezřelého a shnilého.
Zástupu argumentů pro zrušení poplatků oponuje vlastně jediný: média veřejné služby se obávají, že financování státem ohrozí jejich nezávislost. Trapnější obranu si vymyslet nemohla. Předně na volbě miss už není co ohrozit, ale hlavně posluchač či divák nutně dospěje k názoru, že si draze platí vesměs třtiny, balíky, houžvičky, kývaly a strašpytly, kteří srazí paty před každičkým telefonátem a sotva na ně politik zadupe, utíkají se s pláčem schovat za široké sukně televizní rádkyně Heleny Fibingerové.
Pokud tomu tak není, může být statečným jedno, odkud jim osm miliard nasypeme. A pokud se opravdu bojí, pak taková veřejnoprávní média k ničemu nepotřebujeme – a ušetříme.
