Nemohla jsem tedy nevidět mohylu z bot, klobouků či hodinek těch, kteří útok sebevražedného teroristy, tehdy před nějakými deseti lety ještě čin nevídaný, nepřežili.
Pro člověka ze země, kde i revoluce je sametová, věru silná káva.
Vyznavači výbušnin přišli za námi
Tři dny jsem město brázdila pěšky.
Poté jsem se sice autobusem svezla – jen kousek – ale přesvědčovala jsem sama sebe v duchu a zrakem pak pátrala po podezřelých spolucestujících, jako bych jim mohla jejich svaté rozhodnutí ještě vymluvit. Po dalších pár dnech jsem pochopila, že jsem směšná. Že v Izraeli a v zemích jemu podobných platí jednoduchá zásada – když už tam jste, musíte prostě počítat s tím, že se v nesprávnou chvíli ocitnete na nesprávném místě. Jinak se musíte odstěhovat nebo tam vůbec nejet.
Náboženští fanatici a vyznavači výbušnin v jedné osobě se teď však přestěhovali za námi. My, normální občané, s tím naděláme asi tak málo jako normální Izraelci. Nepřestaneme jezdit metrem, chodit na koncerty nebo jezdit po Nuselském mostě. Bát se jaksi a priori je nesmysl. Ale smysl má vnitřně se smířit s tím, že jednou právě my nemusíme mít štěstí.
Já, vy, sestřenice, kolega...
Přesto se mi při každé zprávě o dalším teroristickém útoku – a je jedno, zda v Bagdádu, Netanji, Madridu, či Londýně – sevřou útroby při pomyšlení, že by se odehrál v mém rodném městě. Co by se stalo potom? Když před pár lety rozmetal palestinský sebevrah frontu teenagerů, kteří v onen sobotní večer čekali, až je vpustí do známé telavivské diskotéky, byla jsem na dovolené u přátel bydlících ve vsi pár kilometrů odtamtud.
Kolem svátečního stolu na zahradě nás tehdy sedělo dvacet. Bylo už kolem jedenácté, když všichni kolem mě zničehonic vyskočili a hnali se do domu k televizoru. Cvičené uši zachytily i uprostřed hlučného hovoru typické blafnutí kdesi v dáli. Televizní štáby obou zdejších hlavních stanic byly na místě snad do deseti minut. A já nevěřícně zírala na přímý přenos z místa neštěstí.
Dokonalý záchranný systém
Kamery přenášely vše, co se dělo na místě ozářeném policejními reflektory, nezabíraly pouze prostor před vchodem posetý zohavenými mrtvolami. Zranění sténali, méně postižení plakali... Policisté nemilosrdně vyhnali všechna auta z rušné silnice na vedlejší pláž, aby bylo místo pro policejní vozy a záchranky.
Proč se na to vlastně díváme? ptala jsem se sama sebe, ale od hrůzných výjevů na obrazovce jsem, podobně jako moji přátelé, oči odtrhnout nedokázala. Jen co první šok odezněl, začali mi vysvětlovat, co vlastně vidím.Mezi policejními uniformami se proplétali záchranáři lišící se od sebe barvou vest. Jedni měli co nejrychleji odstranit to, co zbylo z těl obětí. Druzí třídili zraněné na ty, co měli šanci na přežití pouze při bleskovém lékařském ošetření, a na ty, kteří mohli počkat až na další vlnu sanitek najíždějících systematicky tak, aby si vzájemně netarasily cestu. Nejvíc mě však zaujali mladí lidé v bleděmodrých vestách: ujímali se totiž těch, kteří byli pouze v šoku a svým zoufalým pobíháním ostatním překáželi. S takovými se posadili v přátelském objetí kolem ramen někde stranou a bylo vidět, jak na ně neustále mluví a konejší je. I na ně se nakonec dostalo: minibusy je odvezly rovnou do ordinací psychoterapeutů.
Byly tři hodiny ráno, když jsme vypnuli televizi a šli spát. Vlastně klidně, neboť s vědomím, že kdybychom snad příště byli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě my, ti ostatní udělají pro naši záchranu vše, co je v lidských silách.
Už chápete, proč mám z podobných věcí tady v Česku hrůzu? Ne, nechci, aby stát vyhazoval statisíce za posílené policejní hlídky, které jsou nanic jednak z principu, jednak i proto, že ti chlapci se například ve stanicích metra spolu jen vesele vybavují, aby jim služba uběhla.
Chci, aby začal konečně neprodleně investovat do kvalitního záchranářského systému a do nacvičování záchrany lidí při tomto typu katastrofy.
