Důvody jsou zhruba čtyři.
Zaprvé. Barma patří k nejméně rozvinutým asijským zemím. Jakmile se přes zemi přežene takto silný déšť, většina silnic a cest se stane naprosto nesjízdnými, takže stále existuje množství osad, které jsou a možná dlouho budou nedostupné.
Zadruhé. Země nemá ani rozvinutou telefonickou síť, kterou přírodní neštěstí může jednoduše zlikvidovat. Mobilní telefony jsou v Barmě poměrně vzácné, síť se rychle přetíží a navíc mnoho regionů nemá pokrytí. O osudech lidí v rozsáhlých částech Barmy se v současné chvíli neví vůbec nic.
Zatřetí. Důvodem pro zpoždění toku informací je povaha barmského režimu. Pětapadesátimilionové, z mnoha etnik složené zemi po desetiletí dominují generálové, kteří se porobený stát snaží udržovat v co největší izolaci od zbytku světa.
Že se nejedná o žádné lidumily, se ví dlouho, definitivně se o tom, co je barmská junta zač, svět přesvědčil loni v srpnu a září. Tehdy diktátoři, jejichž moc závisí na politické a hospodářské podpoře komunistické Číny, ustáli masové protesty obyvatelstva jen díky vyslání vojenských jednotek do ulic. - o šarlatové revoluci čtěte zde
Nyní se zase musí uchýlit k výjimečnému stavu: kvůli pohromě ho vyhlásily tři z pěti postižených států. Jak je u těchto mocipánů zvykem, tajnůstkařili i kolem počtu obětí a dlouho váhali, jestli vůbec mají přijmout pomoc ze zahraničí. Nakonec při pohledu na rozsah tragédie od tohoto postoje ustoupili a nabízenou pomoc přijali. Ještě včera do Barmy dorazily potraviny ze sousedního Thajska a další pomoc je na cestě.
Začtvrté. V zemi chybí novináři. Kdyby tragédie podobného rozsahu postihla například Spojené státy (vzpomeňme na hurikán Katrina, který zdemoloval New Orleans), byla by média plná informací a příběhů jednotlivých postižených. Něco podobného v případě Barmy nelze očekávat. Žurnalisté ze Západu do země teprve přijíždějí, takže až v příštích dnech se budeme moci dočíst jejich očitá svědectví.
