Takže: jedna... Janovští válečníci nebyli žádní demonstranti. Bojovali jedině za svou touhu hodit cihlou. Jsou víc příbuzní s fotbalovými rowdies než s demonstranty, které žene do ulic naivní, leč pravá obava o globální svět.
Dva. Právě ti prohráli. Nepochopili ani v Praze či Göteborgu, že jsou zajatci násilníků v kamufláži politických idealistů.
Tři. "Antiglobalisté" však zatím těžko mohou přitáhnout pozornost jinak než výtržnostmi: jejich program je bezbřehý a cíl nejasný. Kdo neví, co chce, nemůže to ani zformulovat.
Čtyři. Je to i tím, že nechápou situaci, a proto si vybrali špatný terč. Globalizaci nikdo nespustil, je to celosvětový jev, "stupeň vývoje". Politici se ji snaží zvládnout jako jiní.
Pět. Smrt Giulaniho zaslouží velkou lítost, ale není překvapivá. Vývoj k ní spěl, neboť vlastností násilí je eskalace.
Šest. Italská policie nese na této smrti velký díl viny. Ale tatáž policie zabavila na tři tisíce zbraní. Sekery či Molotovovy koktejly nejsou nástroje, jimiž se bojuje za snížení zadluženosti třetího světa a proti globalizaci.
Sedm. Jsou-li od nich politici odtrženi, jen dobře. Není však pravda, že se hloubí příkop mezi nimi a veřejností. Co se zvětšuje, je příkop mezi chudými a bohatými státy.
Osm. V tom prohráli i politici. Janov potvrdil, že nejsou schopni najít řešení problémů, jež přinesla globalizace.
Devět. Neznamená to však, že summity jsou k ničemu. Spolupráce a hledání řešení jsou dokonce žádoucí. Žijeme například ve světě globální ekonomiky, ale nemáme nástroje, jimiž ji ovlivňovat.
A konečně: deset. Východisko se špatně hledá, když politici jsou jako v Janově v obklíčení statisíců. Pak se nemohou soustředit na dluhy rozvojových zemí, AIDS, boj proti drogám a terorismu. Témata summitu tak zůstala daleko v autu.
Klasický příklad toho, jak násilí vyvolané potížemi zabrání pokusům potíže řešit.
