Stejně jako termín těsně před či těsně po sedmnáctém listopadu. Jedenáctý měsíc je tabu. Komunisté se připojují.
Vzhledem k tomu, že se hlasování v říjnu, pokud se ústavní soudci nad zmatenými politiky neslitují, nestihne a listopad je prakticky vyloučen, nadělíme si možná novou Sněmovnu až na Vánoce pod stromeček.
To by v době krize nemuselo být špatné. Tatínkové a maminky by řekli dětem: Milé ratolesti, na dárky bohužel není, ale podívejte se, máte dvě stě zbrusu nových poslanců a díky nim bude příští Ježíšek opět bohatý. Politicky uvědomělé děti zajásají a pod smrčkem (na jedličku není) bude útulno.
Je však skutečně možné, aby o tom, jak se bude měnit ústava, rozhodovala dvacet let od pádu okupačního režimu prachsprostá ideologie? A vypočítavost? A spěch? Bohužel ano.
Příčiny jsou dvě: na prvním místě ignorance politiků vůči základnímu zákonu a neschopnost se shodnout jindy než pod tlakem. Ústava není pro naši elitu jakési desatero, ale obyčejný paragraf, který se má kroutit, jak oni pískají: když to nefunguje, lípneme tam záplatu. Ale na to, abychom to doopravdy spravili, na to nemáme. A i kdybychom měli, nikdy se neshodneme. Tak to bude dál jezdit ubohé záplatované.
Poslanci jedenáct let věděli, že jednorázové ukončení volebního období je právní zvěrstvo. Jedenáct let mohli hledat shodu na citlivé a elegantní změně ústavy. Místo toho si sprostě nadávali, zaplevelovali zemi nesmyslnými zákony, novelami a přílepky, opíjeli se a zvedali ukazováčky.
Státotvorně se pak dohodnou za tři dny, když jim teče do bot. Tedy ne poslanci. Dohodnou se straničtí vůdcové, vládci loutek. Ani je nenapadne, že by jejich pimprlata nezvedla dřevěné pracičky pro to, co si panstvo upeklo.
Jedenáct let se nic s ústavou nedělá a pak jde o týdny a o dny.
Druhou příčinou trapného přešlapování kolem termínu voleb je přeceňování ideologie ve volební kampani. Obě hlavní strany, ODS a ČSSD, se tváří v tvář krizi pokoušejí o věcná řešení. Ta si však nejsou zcela nepodobná. Zachovává se sice rozdíl mezi pravicí a levicí, ODS klade důraz na svobodu a individualitu, ČSSD na kolektivismus a solidaritu, leč rozdíly nejsou tak velké a dramatické, aby ospravedlňovaly nenávistnou kampaň a přitáhly lidi k volební show. Obě strany pak sázejí na to, že vyhrají díky ideologické masáži nerozhodnutých voličů. A tak se ideologie míchá i do změny ústavy, která má proběhnout uprostřed kampaně.
A z toho neviňme jen oranžové. Když modří straší tím, že nás socialisté ženou do náruče Ruska a že se spojí s komunisty, není divu, že se Paroubek bojí symbolických dat. Volby v listopadu by byly pro kampaň ODS živou vodou. Stačilo by říkat: "Nedopusťte druhou říjnovou revoluci." Nebo: "KSČSSD nás vrací před Listopad." K tomu přidat obrázky Lenina, estébáků, bitých studentů, to by se to jelo.
Socialisté to udělat nemohou. Proto se tak bojí listopadových voleb. Částečně si za to mohou sami. Částečně však za to může taktika občanských demokratů, kteří nevěří, že mohou vyhrát volby věcnými tématy, proto vytahují značně ohrané ideologické karty.
Socialisté ale z podobných ideologických, světu nepochopitelných důvodů zkazili české předsednictví. Teď zas není nereálné, že si zkazíme změnu ústavy.
