Výzkumníci Karim Nader a Glenn Shafe z Newyorské univerzity o svých výsledcích informovali v prestižním vědeckém časopise Nature. Své výzkumy založili na pokusech s laboratorními potkany. Soustředili se na vzpomínky vyvolané stresem.
Přemazávané informace
Nader a Shafe postupně zjistili, že vzpomínka na strach se tvoří v malé části šedé mozkové hmoty ve spánkovém laloku zvířete. Tam totiž vznikají bílkoviny, které v mozku řídí ukládání informací. S využitím chemikálií, které brání vytváření těchto bílkovin v mozku, vědci poznávali, kdy a jak se informace ukládají do paměti. A dospěli k velmi podstatnému zjištění: pokaždé, když si mozek vybaví starou vzpomínku, ji také aktualizuje tak, aby odrážela novou životní zkušenost. A pak už změněnou vzpomínku uloží zpět do dlouhodobé paměti. Změna však není záměrná, není přímočaře podmíněna vůlí, ale závisí na biochemických procesech v mozku. Jinými slovy - zvíře si uloží do paměti vzpomínku na situaci, která v něm vzbudila strach. Když taková situace nastane příště, vzpomínku si vybaví, přetvoří ji podle nového obdobného zážitku, a znovu uloží. Nově ukládané informace při tom více či méně "přemažou" původní vzpomínku. Přestože toto poznání vychází z pokusů na zvířatech, výzkumníci soudí, že podobně jsou ovlivňovány i vzpomínky lidské.
Falešné vzpomínky
"Je to první dobré neurologické vysvětlení toho, jak je paměť aktualizována," zhodnotil výzkum Daniel Schacter z Harvardovy univerzity pro list New York Times. "Je opravdu mylné domnívat se, že když si jednou vytvoříte vzpomínku, zůstává navždy nezměněná," dodal. Proč se tak děje? V evolučním vývoji zřejmě vyhrála strategie, která nejenom umožňuje uchovávat vzpomínky, díky nimž se živočich může příště chovat poučeněji, ale současně také dovoluje, aby byly vzpomínky otevřeny novým, potřebnějším informacím. "Takto půjde lépe porozumět tomu, jak se do lidské mysli dostávají falešné vzpomínky, které neodpovídají skutečnosti, ale odrážejí to, čemu lidé chtějí věřit," soudí o výsledcích výzkumu Elizabeth Loftusová z Washingtonské univerzity v Seattlu. Když si člověk na něco vzpomene, je pak vyvolaná vzpomínka otevřena pro revizi a mohou se do ní vetkat správné, stejně jako špatné informace a hodnocení. Jakmile se to stane, člověk už pak neví, co původně byla pravda a co ne.
Manipulace s pamětí
Nader a Shafe předpokládají, že díky jejich výzkumu by mohlo být časem možné vymazávat traumatické vzpomínky. Jak by to vypadalo? Lékaři by měli pacienta, jemuž vzpomínka na nepříjemný zážitek v minulosti narušuje duševní zdraví. Přiměli by jej, aby si na nepříjemný zážitek naposledy vzpomněl, a poté by mu podali lék, který v mozku zabraňuje vytváření bílkovin řídících nové uložení vzpomínky. Nepříjemný zážitek by byl pryč - do paměti by se už znovu neuložil. Oba výzkumníci však zdůrazňují, že jejich závěry jsou teprve prvním krokem k poznání biochemických reakcí, které ovlivňují, jak mozek upevňuje i mění vzpomínky. Okamžitě se však ozvali i kritici. "Představa, že budeme lidem vymazávat traumatické vzpomínky, je děsivá," napsala listu New York Times vědecká pracovnice Marylene Cloitreová. "Bylo by snad pro nás lepší, kdyby například lidé, kteří přežili nacistický holocaust, zapomněli, co se stalo? Byli bychom jako kultura odsouzeni k tomu, abychom bez poučení opakovali naše méně žádoucí chování? To by přece byla nekonečná noční můra!"