Muslimové a Západ se dnes navzájem příliš nepobaví. Přecitlivělost z nich vyhání chuť žertovat a nebrat se čas od času příliš vážně. A když už dojde na humor, bývá zbavený lidskosti a zapřažený do potřeb ideologií.
Lze říci, že roznětkou moderní exploze vzájemného pohoršení a nevraživosti mezi muslimským světem a světem naším, západním a křesťansko-židovským, se stal v lednu 1989 skandál se Satanskými verši spisovatele indického původu Salmana Rushdieho.
Kdo četl Satanské verše?
Nikdo z muslimů, kteří na podnět imámů začali v Británii výtisky pálit, knihu nečetl. Odrazovala je už sama hrozba hříchu – číst smyšlenky odpadlíka a rouhače. Nejinak tomu bylo pak i v dalších částech muslimského světa, když se roznesla zpráva, že nějaký mizerný spisovatel dělá z proroka Mohameda obyčejného smrtelníka pokoušeného ďáblem. Íránský imám Chomejní, jenž případ posoudil z pozice islámského teologa a právníka jako jasné rouhačství zasluhující nejvyšší trest, román zřejmě také nečetl.
. O Satanských veršíchNikdo z muslimů, kteří na podnět imámů začali v Británii výtisky pálit, knihu nečetl. |
Rozhořčené davy v muslimském světě, jedinci připravení zavraždit člověka, o němž pouze slyšeli, že zneuctil islám, to bylo naopak sousto pro Západ.
Co je to za barbarství, jež nám roste za humny? Co dělali orientalisté, islamologové, proč nás nevarovali? Zřejmě jim připadal islám jako vyřízená historická veteš a uvěřili, že rostoucí globalizace a modernizace vyléčí národy ze středověkých bludů! Mlčení či bezradnost odborníků na jedné straně a chytlavé téma nového protivníka Západu po rozpadu bipolárního světa na straně druhé udělaly své. Proti uměle živenému a opakovaně rozněcovanému pohoršení muslimů se zvedá pohoršení našeho západního světa.
Šoková vlna pohoršení
Bitevní pole bylo vymezeno a emoce nastaveny tak, aby mohly kdykoliv znovu vzplanout. Necelých dvacet let po aféře Rushdieho se střet mezi Západem chránícím své svobody a islámem bouřícím se proti rouhačství opakuje. Šoková vlna přišla fakticky z Norska, kde jistá křesťanská revue publikovala v lednu 2006 kresby karikující výstřelky islámu a proroka Mohameda, zveřejněné dánskými novinami šest měsíců předtím.
Zasáhla nejprve Saúdskou Arábii, kam ji pomohlo dostat několik egyptských fundamentalistů. Aby znásobili údajnou skandálnost docela nenápaditých kresbiček, byť o nich jen slyšeli, ale nikdy je neviděli, přidali navíc smyšlenou příhodou o francouzských karnevalech, při nichž se prý karikuje Prorok prasečí maskou.
Kresby si vzal na mušku islámský učenec Júsuf al-Qaradáwí, jemuž poskytuje tribunu katarská televize Al-Džazíra. Výhrady populárního kazatele sehrály velkou roli v pobouření muslimských davů. V dokumentárním filmu natočeném několik měsíců po aféře předvádí jeho autor, dánský novinář Karsten Kjaer, že i al-Qaradáwí karikatury kritizoval, aniž je spatřil. Poprvé je uviděl až z Kjaerovy iniciativy. Staly se ale šikovnou záminkou, jak vyvolat pobouření mezi muslimy. Příležitosti se chopil i íránský prezident, jenž se rád pasuje do role "obránce islámu“. Obratem vyhlásil soutěž kreslířů karikujících Izrael, sionismus a holokaust.
Posvátno – nedotýkat se!
Romanopisec Rushdie a dánské karikatury mají jedno společné. Dotýkají se posvátného, výsostného tabu, které najdeme v každé společnosti, v jejíž kultuře zaujímá náboženství centrální místo. Posvátno, jak píše francouzský filozof René Girard, využívají v dějinách všechny společnosti k ospravedlňování či usměrňování svého násilí. Nepřipouštějí, aby se fikcí či smíchem sahalo na jejich symboly.
V případě karikatur šel smích stranou, neboť se střetla kultura silně sekularizovaná s kulturou prosycenou náboženstvím. Je-li na Západě svoboda slova, svoboda umělce a kreslíře nedotknutelnou hodnotou, leží pro muslimy posvátno jinde.
Šíření ideje svobody karikovat cokoliv vnímá muslimský svět jako vnucování jednotného myšlenkového modelu ze Západu. "Nemáme důvod vzdávat se našeho uvažování o světě, společnosti a lidech, jež dobře fungovalo dávno před tím, než se na Západě utvořil model moderního myšlení,“ brání se muslimové.
Zkázu přinesli Mongolové
Tato asymetrie vede k nepochopení. Koloniální éru muslimové nezřídka chápou jako násilné oddělení od jejich vlastní minulosti a vypuzení původních národů a kultur jižního Středomoří a Blízkého východu z centra světového dění.
. O zkázePokud by měli muslimové někomu adresovat obžalobu za vyhnání na okraj dějin, pak by to neměli být Evropané, nýbrž Mongolové. |
Kupodivu se přitom nebere vůbec v potaz, že stagnace muslimské sféry začala o několik století dříve, než se do popředí světových dějin prosadila křesťanská a pak kapitalistická a nábožensky stále lhostejnější Evropa.
Pokud by měli muslimové někomu adresovat obžalobu za vyhnání na okraj dějin, pak by to neměli být Evropané, nýbrž Mongolové. Jejich ničivé vpády dokonaly rozvrat arabského jádra muslimského chalífátu v polovině 13. století. Štafetu islámu zvedají pak osmanští Turci, ale lesk jejich říše je už trochu jiný, než o jakém dodnes sní leckterý arabský muslim.
Neznat a nezajímat se
Neznat ostatní, nezajímat se o jiný svět. To je neslavné dědictví nesené islámským světem po staletí. Když se arabští muslimové vyvalili z rodné Arábie na východ a západ, měli v sobě nejen horlivost válečníků, ale také rozum stavitelů říší. Co neznali, to se dokázali naučit od porobených národů a převzít ze starších kultur Indie, Persie a Řecka.
Když však rozprostřeli svou říši mezi španělskou Zaragozou a středoasijským Samarkandem, nabyli dojmu, že veškerá vzdělanost se nachází výlučně u nich. Od nevzdělaných barbarů za hranicemi jejich říše nebylo co se učit a co u nich poznávat. Nedobytá Evropa zůstávala za okrajem muslimského zájmu.
Zlatý věk arabské vědy mezi 8. až 14. stoletím spočívá na praktických poznatcích. Matematika, chemie, geografie, astronomie, medicína. Vedle nich zužitkovali již jen řeckou filozofii, a to pro tříbení vlastní teologické polemiky. Zcela stranou zůstala antická poezie, divadlo a historické spisy.
Směšné lži a pohádky
Zatímco křesťany táhl na Blízký východ a především do Svaté země prostor, v němž se zrodilo jejich náboženství, muslimové nic takového neměli. Jejich náboženství vzešlo z Arábie, jejich prorokem byl Arab, jejich "svaté písmo“ bylo pronášeno arabsky a centra jejich poutí, Mekka a Medína, se nacházela v moci muslimských vladařů.
Naopak křesťanským srdcím blízká místa jako Jeruzalém, Betlém a Nazaret ovládali s výjimkou krátké křižácké éry muslimové. Křesťané se museli učit jazyky a poznávat kulturu a společnosti, s nimiž se chtě nechtě museli setkávat a vyjednávat, aby se dostali k posvátným místům své víry.
Nepřekvapuje tedy, co v polovině 17. století píše turecký polyglot Hadždží Chalífa v pojednání zvaném Průvodce Zmatenému dějinami Řeků, Římanů a křesťanů. "Neznalost Evropy je u muslimů taková, že ohrožuje budoucí existenci samého dár al-islám“, tj. prostoru, v němž vládne boží zákon šaría. "Naše dějiny se skládají ze směšných lží a zábavných pohádek,“ děsí se Chalífa a dodává. "Je nutné, aby se muslimské národy probudily ze spánku, jenž způsobil, že zaostáváme za křesťany.“
Wilders si nevymýšlí
Jasnozřivost tureckého mudrce dojde sluchu až téměř o dvě století později, kdy se do Evropy začínají vydávat s podporou osvícených sultánů Egypta a Osmanské říše první mise mladých muslimů, aby se seznámili s vědeckými objevy a poznatky Evropy. Nejde to bez složitého hledání kliček v islámském právu, které ve své tradicionalistické formě nepřipouštělo, aby se muslim z vlastní vůle vydal mezi jinověrce a bezvěrce. A tak se na prahu nové doby setkáváme s tím, co na několik století zastavilo vývoj muslimského světa a islámu, totiž sebestřednost a obava, že setkání s jinými kulturami a vyznáními islám zředí a oslabí, muslimy svede k nepravostem a přivodí anarchii.
Do islámu se nedávno obul nizozemský populista Geert Wilders. Jeho krátký střihový film Rozkol je nejnovějším příkladem karikování víry v její smrtonosné podobě. Korán se v něm ocitá v roli hlavního viníka. Za výroky v Koránu obsažené, jež lze kvalifikovat jako "výzvy k náboženské nenávisti“, zasluhuje prý tento snímek zákaz.
Ale ve filmu rámovaném na začátku i na konci dnes již pověstnou dánskou karikaturou islámského proroka, v jehož turbanu doutná bomba, není nic, co by neodpovídalo skutečnosti. Jak citované výroky z Koránu, tak terorismus, špatné zacházení se ženami a perzekuce homosexuálů. Potřebuje tedy Korán revizi? Autor filmu má jasno: Ano.
. O filmu FitnaNedělá Wildersův film Evropě a její nefanatické osvícenské tradici medvědí službu? |
Samozvaní znalci Koránu
Bubáka přitom činí z islámu nikoliv Korán, nýbrž lidé, kteří si jej vykládají po svém. Donedávna znalo Korán jen pár odborníků. Dnes je to téměř nejčastěji citovaná kniha a kdekdo se pasuje na jeho znalce. Neděláme vlastně tomuto v zásadě rozporuplnému čtivu, jež se bez znalosti historických souvislostí vzniku a interpretačních principů nedá vykládat, zbytečnou reklamu?
A ještě něco. Příliš soustředěný zájem, byť ctihodně zaměřený na odhalování krvelačných a sporných výroků Koránu, může mít stejně opačný efekt. Obdobně kdysi tzv. vědecký ateismus přednášený v rámci komunistických školení probouzel namísto předpokládaného odporu ke zpátečnictví zájem o náboženství a víru. Nemálo lektorů tohoto oboru komunistické indoktrinace se nakonec stalo náruživými věřícími. Nedělá Wildersův film Evropě a její nefanatické osvícenské tradici medvědí službu?
Oběti vlastní neznalosti
Smích dokáže ozdravovat. A fanatici a tmáři zasluhují zesměšňovat. Nacházejí-li spojence mezi těmi, kteří nevědí, vědět nechtějí nebo dělají, že nevědí, je to vážné.
. O koránuZeptejte se muslimů, zda je jim známo, kde byl arabsky vytištěn první Korán. Kolik z nich asi správně odpoví, že to bylo v Evropě, konkrétně v Hamburku v roce 1694? |
Zeptejte se muslimů, zda je jim známo, kde byl arabsky vytištěn první Korán. Kolik z nich asi správně odpoví, že to bylo v Evropě, konkrétně v Hamburku v roce 1694?
Muslimové jsou dnes často oběťmi neznalosti své vlastní historie a svého náboženství. A z neznalosti pramení a sílí nihilismus teroristů.
Neboť to není islám sám, nýbrž jeho přibližná znalost a koktavě doslovné čtení Koránu, co vede k náboženskému šílenství, násilí a teroru. A odtud je ke smíchu opravdu hodně daleko.
. AutorZdeněk Müller je filosof, historik, arabista, publicista a pozorovatel současného světa, na který zírá většinou z Paříže, kde žije. Jeho texty najdete na blogu: muller.blog.idnes.cz |
