Dvě hlavní politické strany v zemi, vládnoucí Demokratická strana Japonska (DPJ) a Liberálně demokratická strana (LDP), si nedávno zvolily lídry, na což však obyčejní Japonci reagovali kolektivním pokrčením ramen. Je však pravděpodobné, že japonský politický systém se nebude u veřejnosti setkávat s lhostejným přístupem dlouho.
Sliby v troskách
DPJ se poprvé dostala k moci v září 2009 s ambiciózním programem, jenž sliboval rozsáhlou reformu státní správy, nulové zvyšování daní a volnější ruku v japonském spojenectví se Spojenými státy. Kvůli nezkušenosti a nekompetentnosti této strany na všech úrovních politického rozhodování – ke kterýmžto nedostatkům se přidala i nevídaná devastace po velkém zemětřesení z 11. března 2011 – však první dva kabinety DPJ vedené Jukiem Hatojamou a Naotem Kanem zanechaly tyto sliby v troskách. V důsledku toho několik desítek zastupitelů pod vedením věčného rebela Ičiró Ozawy opustilo DPJ a založilo si novou odtrženeckou opoziční stranu.
Snímky společnosti Tepco ukazují náraz tsunami ve Fukušimě. (11. března 2011)
DPJ si nyní znovu zvolila za předsedu současného japonského premiéra Jošihika Nodu, a to navzdory jeho velmi nízké popularitě. Strana má dnes těsnou většinu v dolní komoře a prostou většinu v komoře horní (která přijala kritickou rezoluci vůči Nodovi), takže sama nedokáže prosadit fiskální a jinou legislativu nezbytnou k řízení státu. V důsledku toho premiér pouze provádí „údržbu“, a i to jen díky tomu, že se s hlavními opozičními stranami dohodl na rozpuštění dolní komory. A ačkoliv nespecifikoval, kdy přesně to udělá, pro vládu DPJ tím začala koncovka.
Šinzó Abe je zpět
Šinzó Abe jako japonský premiér
Konkurenční LDP, která až do roku 2009 několik desetiletí téměř nepřerušovaně vládla, se však projevila jako neefektivní opoziční strana. Nedokázala překonat nedůvěru obyvatel pramenící ze své dlouhodobé symbiózy s byrokraty a ze servility vůči USA a nedokázala přivést DPJ v zákonodárném sboru k zodpovědnosti. Místo toho LDP, která se nedokázala posílit a přilákat k sobě spojence, čas od času volí pokrytecký přístup – například když umožnila DPJ schválit nepopulární, ale nevyhnutelné a nezbytné zvýšení spotřební daně.
Ve snaze o posílení podpory veřejnosti využila prezidentská kampaň LDP intenzivnějšího pocitu krize, jehož středobodem jsou územní spory Japonska s Ruskem, s Jižní Koreou a naposledy i s Čínou, což je ze všeho nejznepokojivější. Strana si zvolila za lídra bývalého premiéra Šinzó Abeho, který je známý jako nejtvrdší ze zastánců tvrdé linie v národnostních otázkách, ale také jako člověk, který se podle názoru široké veřejnosti zachoval nezodpovědně, když se v roce 2007, pouhý rok po nástupu do úřadu, ze zdravotních důvodů nečekaně vzdal premiérského křesla. Jeho návrat vyvolal v zemi poněkud zvláštní pocit déja vu.
Protičínské protesty v Tokiu. Japonci chtějí, aby jim zůstaly ostrovy Senkaku.
Snad vy byste nás mohl zachránit
Japonská veřejnost tak nyní hledá stranu, která na sebe dokáže vzít úkol reformovat zemi, oživit ekonomiku a zvýšit národní bezpečnost. DPJ ani LDP se v žádné z těchto oblastí nejeví jako spolehlivé. V důsledku toho veřejnost upírá stále větší pozornost na nově založenou Stranu za obnovu Japonska (JRP) a jejího populistického lídra, starostu Ósaky Toru Hašimota, což je bývalý guvernér ósacké prefektury a syn méně významného člena jakuzy (japonské mafie).
JRP aspiruje na to, aby byla vládnoucí stranou nebo přinejmenším jazýčkem na vahách japonské politiky, avšak její agenda je téměř výlučně domácí, a pod Hašimotem navíc strana trpí nedostatkem talentovaných osobností. Bez obsáhlé agendy a odborných znalostí v zahraniční a bezpečnostní politice tato strana pravděpodobně ošklivě klopýtne, pokud se dostane k moci.
Je téměř jisté, že příští parlamentní volby nepřinesou žádné jednotlivé straně většinu. Vzhledem k ideologické, organizační a politické rozháranosti stran pak Japonsko vstoupí do období hluboké nejistoty, což nakonec povede k bezpříkladnému politickému otřesu.
Tato vyhlídka se může jevit jako překvapivá vzhledem k tomu, že Japonsko už od prasknutí ekonomické bubliny počátkem 90. let ztratilo dvě desetiletí. Po krátkém období vládnutí kabinetu bez účasti LDP však měly následné koaliční vlády až do roku 2009 ve svém jádru právě tuto stranu.
Tady studená válka neskončila
Úzkoprsý poválečný režim v Japonsku izolují zevnitř i zvenčí relativně neměnné geostrategické a ekonomické podmínky. Země je i nadále největším světovým věřitelem a pomalu, ale jistě eliminovala ze svého bankovního sektoru enormní objem nesplacených úvěrů. Ve východní Asii navíc nikdy neskončila studená válka, což si vyžádalo zachování bezpečnostního systému pod taktovkou Spojených států, jehož páteří je spojenectví mezi USA a Japonskem – spojenectví, které předpokládá přizpůsobivý politický systém v Japonsku. Odolnost, s jakou tento systém dokázal absorbovat obrovské otřesy – finanční krizi v roce 2008 a zemětřesení v roce 2011 –, je ostatně jedním z důvodů jeho přežití.
Jukio Hatojama (30. května 2010)
Americký prezident Barack Obama s japonským premiérem Jukio Hatojamou (13. listopadu 2009)
Japonsko tak zůstává všeobecně důvěryhodnou zemí, přinejmenším ve srovnání s USA a Evropskou unií. Zhodnocování jenu odráží názor trhů, že hospodářská pozice Japonska je silnější než pozice USA a EU, které se potýkají s vlastními závažnými strukturálními problémy. Díky obrovskému přebytku kapitálu a velmi nízkým úrokovým sazbám v době plíživé deflace má nyní Japonsko jedinečnou příležitost investovat do veřejné infrastruktury, školství, obrany a zahraničních projektů – tento vzmach lze přirovnat k britskému impériu na konci devatenáctého století.
Japonsko však nedokáže tyto příležitosti využít, protože jeho politický systém není schopen vygenerovat kompetentní vedení. Vzhledem k sílícímu napětí v Asii je otázkou, jak dlouho to může trvat. Vzestup Číny a relativní úpadek Ameriky představují pro Japonsko nejen ohrožení, nýbrž také příležitost – a možná i potřebný impulz – ke skutečné reformě.
Masahiro Matsumura je profesorem mezinárodní politiky na Univerzitě svatého Ondřeje (Momoyama Gakuin Daigaku) v Ósace.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
