Comandante Chávez odešel, Venezuela se ponořila do smutku (6. března 2013)

Comandante Chávez odešel, Venezuela se ponořila do smutku (6. března 2013) | foto: Reuters

Proč se Hugo Chávez zřejmě stane nesmrtelným

  • 3
Z venezuelského prezidenta se stalo strašidlo západní polokoule. Ale jak se fenomén Hugo Chávez zrodil? A proč jeho věhlas nezastaví ani smrt, která mi v úterý vzala život?

Populární venezuelský kreslíř Edo Sanabría ve svých karikaturách pro pravicový deník El Mundo často zobrazoval v úterý zesnulého prezidenta země jako Frankensteina s rudým baretem. Monstrum, které si střední a vyšší vrstvy před čtrnácti lety vyrobily jako nástroj na vyřešení problémů své nekvalitní demokracie, se utrhl stvořitelům ze řetězu. Nedokázali ho zastavit ani pučem, ani generální stávkou, ani v opakovaných volebních mobilizacích. Nakonec se morbidně radují, že jim ho ze hry pomohly vyřadit bujivé buňky v Chávezsteinových útrobách.

Snímek z Chávezovy prezidentské kampaně z října 2012.

Sen o nestranické vládě silné ruky

Ač se to z českého zápecnického pohledu zdá nemožné, Latinská Amerika má s demokracií větší zkušenosti než naše vlast. Se střídavými úspěchy se jí na kontinentě snaží zakořenit už od vyhnání Španělů před dvěma stoletími. Ropou obdařená Venezuela se v poválečných letech dávala ostatním za vzor. Poslední diktaturu vedl generál Marcos Pérez Jiménez v letech 1952-1958. Od té doby se u moci se střídali zástupci křesťanských a sociálních demokratů podle toho, kterému se povedlo koupit si více hlasů. Politici rozfofrovali a nakradli miliardy petrodolarů a pro zlepšení kvality života rychle rostoucí populace nechávali drobky. V roce 1998 únava z dvoustranického systému dosáhla vrcholu. Občané chtěli někoho mimo partaje. Nakonec tedy sáhli po neúspěšném pučistovi z roku 1992 Hugu Chávezovi, který se společně s dalšími důstojníky cítil povolán zemi zachránit.

Výřečný, mladistvě působící, s aurou vězněného hrdiny, který při porážce svého převratu vzal všechnu zodpovědnost na sebe s tím, že se mu jeho cíle PROZATÍM nepodařilo prosadit, měl být tím, který železnou rukou zavede pořádek. Při pohledu na „blbou náladu“ v naší republice a nadšení pro vše nestranické je do jisté míry úlevné, že v zemi nemáme tradici pučistických podplukovníků a že roli největšího ranaře kampaně plnil cestovkář Tomio Okamura.

Od Cháveze očekávali, že vymete korupci, vyhází přemnožené úředníky a peníze z těžby ropy investuje do infrastruktury. Tak jako to dělal poslední voják u moci - Pérez Jiménez. Nikdo moc neposlouchal Chávezovy sliby o velkých změnách, které učiní ve prospěch chudých na úkor bohatých. To je přece volební rétorika, kterou kandidát zapomene hned po usednutí do prezidentského křesla, mysleli si.

Fotografie z roku 2001 zachycuje venezuelského prezidenta, jak si potřásá rukou s tehdejším papežem Janem Pavlem II. při soukromé audienci ve Vatikánu.

Fidelovatější než Fidel

Jenže on s tím neustal. Dokázal proletariát z předměstích na strmých kopcích kolem Caracasu i lid z vesnic nadchnout pro politiku. Občané, kteří dříve byli zaregistrování k hlasováním pouze v případě, že jim to zaměstnavatel i s příkazem koho vybírat poručil, najednou volili z přesvědčení. I když automaticky neplatí, že chudý rovná se chavista (tedy Chávezův příznivec), nemovití nahradili hlavě státu jeho původní elektorát, který od něj z velké části odpadl. Vadilo mu mimo jiné, jak dryáčnicky urážel představitele největšího ropného odběratele USA a jak se tulil ke komunistické Kubě, jejíž vládce se ujal role jakéhosi politického otce a vychovatele radikála v rudé košili. Chávez se rétoricky stal fidelovatější než Fidel. Karikaturista Sanabría  to zesměšnil, když ho nakreslil, jak se řítí s vozem do tunelu s nápisem Socialismus. Proti němu v autě vyjíždí Castro a křičí: „Jedeš špatným směrem.“

Chávez si díky své socialistické politice získal přízeň davů. Na snímku z roku 2010 mává Venzuelanům při oslavách výročí konce tzv. federální války.

Venezuelanovi se zalíbilo být v centru pozornosti a stylizoval se do sjednotitele Latinské Ameriky, která se téměř celá zbarvila do červena po té, co Chávezův triumf strhl sérii vítězství levicových kandidátů (od sociálních demokratů evropského střihu až radikály s autoritářskými tendencemi). Ti ho nechávali žít v jeho velikášské iluzi, protože z toho měli miliardové dary zaplacené z venezuelské ropy a do Caracasu se sjížděli jako k bezednému bankomatu.

Venezuelané čekají v mnohahodinových frontách na šanci spatři tělo Huga Cháveze (8. března 2013)

Do roku 2002 Chávez o socialismu 21. století jen mluvil, přepisoval ústavu, ale praktické kroky nedělal. Opozice posílená masovými protesty i podporou ze strany médiích v rukou elit se rozhodla nečekat až do voleb. Nepohodlného muže se pokusila - pravděpodobně s americkým souhlasem - odstavit v zoufale špatně provedeném puči. Za pár měsíců na něj opozice, které v podstatě beztrestně prošlo jeho zorganizování, vyrazila s generální stávkou. Táhli ji zaměstnanci ropného průmyslu, s nimiž měl Chávez sváry od počátku své vlády.

Obchodník s nadějí

Díky podpoře chudých mas oba pokusy o odstranění přečkal, radikalizoval se a začal budovat slibovaný ráj na zemi. Vyházel opozičníky mezi ropaři, neprodloužil vysílací licenci znepřátelené televizi, začal regulovat ceny potravin, znárodňovat (majitelům platil) a jinak bojovat s „buržoazií“. Ale hlavně spustil třicítku špatně koordinovaných programů na pomoc chudým: rychlouniverzity, zdravotní střediska s personálem z Kuby, obchody se zbožím v ceně pod výrobními náklady, výstavbu bytů, dávky pro kohokoliv, pokud není proti jeho vládě. Je to nákladné, neefektivní, nezakotvené v zákonech, krátkodobě udržitelné za předpokladu vysoké ceny ropy na globálních trzích, ale v konečném důsledku destruktivní. Jednotlivci se však na dopady na ekonomiku, která draze dováží téměř vše kromě ropy, neptají. Zajímá je, zda žijí o něco lépe než dříve. Takové bezplatné ošetření zubního kazu nebo flákota na talíři byly důvodem, proč socialistu a jeho rozmazlující stát dál podporovat.

Chávez během čtrnácti let u moci prosadil například novou ústavu, díky níž mohl opakovaně kandidovat na prezidentský post. Na snímku z roku 2007 Chávez během kampaně za novou ústavu.

A že se třeba výstavba zpožďuje? Nejvyšší představitel republiky to odbýval svalením viny na sabotéry a jako mistrný obchodník s nadějí slíbil občanovi, že ten příští byt čeká jen na něj. Chce to jen trochu trpělivost a hlavně podporu jeho osobního režimu.

Nerovné zápasy

Chávezových čtrnáct let u moci bylo v podstatě jednou dlouhou kampaní, protože co chvíli se konaly prezidentské, parlamentní volby nebo ústavní referenda o počtu mandátů hlavy státu. V této souvislosti je nutné zpochybnit označení diktátor, které se před jeho příjmení často vkládá. Ve všech těchto velice polarizovaných hlasováních měla opozice, která může kontrolovat volební proces, šanci s podporou řady soukromých sdělovacích prostředků zvítězit, o čemž si poddaní opravdového diktátora mohou nechat jen zdát.

Avšak demokratem Chávez také nebyl, i když se za něj prohlašoval – jako demokrat by totiž na odiv neukazoval kamarádství se sbírkou světových tyranů (hlavně když jsou protiameričtí) a nehlásil se k odkazu různých komunistických vrahů. Ve Venezuele měl pod palcem každé významné rozhodnutí. Veřejnoprávní média ho vychvalovala pochlebovačným způsobem na způsob někdejšího českého Rudého práva, jeho odulá tvář číhala na každém rohu. Změnil ústavu, aby mohl být do konce života volen prezidentem. Ti, co pracují pro stát, museli ze strachu o své místo předstírat, že jsou chavisty. Opozice zdůrazňovala dvacítku (velmi sporných) případů politických vězňů.

Při hlasováních neférově využíval erárních prostředků i zaměstnanců pro svou kampaň. Šance opozice na vítězství se dají přirovnat k fotbalovému zápasu, v němž její mužstvo hraje na soupeřově stadionu, nastoupí jen v osmi, má proti sobě rozhodčího a hřiště se sklání směrem k jejich bráně. A navíc v protivníkově týmu hraje Messi.

Sbohem, kamaráde. Kubánský vůdce Raúl Castro u rakve Huga Cháveze (8. března 2013)

Charismatický Chávez na scéně své vlasti neměl konkurenci. Byl marketingovým mistr, který si díky bezprostřednímu chování při kontaktu s občany a květnaté, ale přitom lehce srozumitelné vyřídilce, dokázal zajistit, aby ho část lidí nejen volila, nýbrž i milovala. A zbožňovala ho o to více, pokud o autoritářovi s černošskou a indiánskou krví mluvili zástupci bělošské elity, z níž se rekrutují nejviditelnější zástupci opozice, jako o opici.

Lépe vydělávající Venezuelané svému Chávezsteinovi (a také vlastní zemi) přestali dávno rozumět. Edo Sanabría by mohl po každých volbách publikovat svoji dávnou karikaturu, kdy čtvrti luxusních vilek obklopených mořem různě poslepovaných chatrčí vychází bublina s větou: „Já to nechápu, vždyť v našem sousedství jsme tak jasně vyhráli.“

Takto vyjádřil Chávezovi úctu íránský lídr Mahmúd Ahmadínežád (8. března 2013).

Rakovina z něj udělá symbol

V mnoha protirežimních domácnostech možná bouchalo šampaňské, když venezuelský viceprezident oznámil, že se zákeřná choroba jeho vůdce zahubila. Ale to je další omyl opozice, že smrt Cháveze zastaví.

Dá se předpokládat, že v následujících volbách, které se mají uskutečnit v půli dubna, a tedy již po opadnutí bezprostředních emocí, kdokoliv z prezidentových druhů prohraje. Tito lidé jsou bráni často i chavisty jako neschopní vyžírkové a korupčníci, jejichž chyby musí „báťuška“ Hugo napravovat. Sám k tomu přispěl, když při budování svého kultu veškerým možným konkurentům na levici nedal důsledně častými přesuny ve funkcích šanci, aby se pořádně předvedli. Před odjezdem na Kubu k prosincové operaci jako případného nástupce určil bývalého řidiče autobusu a exministra zahraničí Nicoláse Madura. Jenže nevýrazný muž, v pátek inaugurovaný na prozatímního prezidenta, vyhlíží v křesle hlavy státu, opuštěné osobností obřích rozměrů, ztraceně jako Paleček, i když se za něj spolustraníci doposud překvapivě jednotně staví.

Chávezův nástupce se ujal funkce.Nicólas Maduro skládá slib

Dočasný prezident Venezuely Nicólas Maduro skládá slib v parlamentu (8. března 2013)

Chávezův skon dal velkou šanci současné opozici, o jejichž lídrech si ovšem nelze dělat iluze. Bez společného nepřítele se rychle rozloží a přes sliby, že na dobré projekty ze socialistické éry naváže, u opozice hrozí, že se vrátí k tradičnímu zanedbávání boje s chudobou. Navíc ji mohou dostihnout problémy, které v hospodářství zasadil současný nejslavnější nebožtík planety, takže návrat demokracie se může spojit s ekonomickým úpadkem. V takové chvíli radikální levice vyrazí do boje s Chávezem jako novou nekritizovatelnou ikonou boje za lepší svět, které nepřejícný osud - obdobně jako předčasně zesnulým legendám jihoamerické levice (Evita Perónová, Ernesto Che Guevara, Salvador Allende) - nedovolil dotáhnout dílo do konce. Bude se odvolávat na jeho myšlenky a bude se je zase pokoušet zavést do praxe.

Pro venezuelskou opozici tak Chávezova smrt, z níž jeho pohrobci obviňují Bílý domů, není žádnou výhrou. Pro jihoamerickou demokracii by bývalo bylo lepší lídrovo zotavení a návrat do úřadu. V něm by s rostoucímí ekonomickými problémy země mohl v dalších volbách v roce 2018 dočkat toho, že by si Venezuelané uvědomili škodlivost jeho politiky a od moci ho demokraticky odstavili. Edo Sanabría by k tomu jistě nakreslil trefnou karikaturu o tom, že poražení ve volbách se v Latinské Americe svatými obrázky nestávají. Ale takto se právě zesnulý Chávezstein stal nesmrtelným.


Nejlepší videa na Revue