Třeba kapitán David Výborný triumfoval už popáté, kdežto jako jeden z posledních mužů slavné hokejové generace se k titulu dopracoval Jaromír Jágr. Až ve 33 letech a na pátý pokus.
Jágr sesbíral všemožné trofeje v zámoří. Doma i v zahraničí platí za jednoho z nejlepších útočníků všech dob. Jen primát z mistrovství světa se mu vyhýbal.
Sportovní i povahovou výjimečností vždy vyčníval z jakéhokoli týmu. Jeho přítomnost přitahovala ohromný zájem médií i fanoušků a svým způsobem narušovala jednolitost kolektivu. Probouzela žárlivost.
Na olympiádě v Naganu 1998 sice Česko s Jágrem v sestavě senzačně vyhrálo, jenže hokejovou superstar tehdy zastínily jiné osobnosti – vůdce Vladimír Růžička, brankář Dominik Hašek a kouč Ivan Hlinka.
Následovala série Jágrových reprezentačních nezdarů. V roce 2002 byl na olympijských hrách v Salt Lake City i na šampionátu ve Švédsku kapitánem. Česko vypadlo už čtvrtfinále. Stejně jako loni při mistrovství v Praze. "S Jágrem už nároďák nic nedokáže!" říkalo se. "Není to tahoun. Není to týmový hráč."
Od Jaromíra Jágra se pokaždé čekaly hrdinské činy. Cítil až zdrcující odpovědnost. Jakmile se mu na ledě nevedlo, trápil se. Spoluhráči i trenéři v kritických chvílích marně vzhlíželi k "nadčlověku" Jágrovi, aby povstal a sám rozhodl.
Vzhledem ke svému umění a renomé Jágr ani nemohl být obyčejným pěšákem, mužem z davu. Kam tedy zařadit toho znamenitého sólistu? Jak využít jeho dovedností? To byla klíčová otázka pro reprezentační šéfy. A teprve letos ve Vídni nalezl Jágr svou optimální pozici v týmu. Kouč Růžička mu ponechal určité výsady, a on přesto s vítěznou partou perfektně splynul.
Jágr jako jediný směl mít na hlavě zastaralou přilbu, která nesplňovala bezpečnostní předpisy. Musel podepsat reverz, aby ji směl nosit. Když nechtěl jít na dopolední rozbruslení, nikdo ho nenutil. V hotelu Danube přespávali reprezentanti na dvoulůžkových pokojích, Jágr jako jeden z mála bydlel sám.
"Jarda je svůj," tvrdí Vladimír Růžička. "Ale žádný problém jsem s ním neměl." Jágra respektuje, avšak nespoléhal se pouze na něj. Neposílal ho do boje v každou důležitou chvíli.
"Chci, aby byl Jarda v klidu," prohlašoval.
A svůj plán bezvadně uskutečnil. Jágr si turnaj ve Vídni užíval. Ve vší slušnosti odmítal rozhovory, aby se to v českých novinách tolik nehemžilo jeho jménem.
Nerozladila ho ani zlomenina malíčku, kvůli níž nemohl pořádně vystřelit. Nedával góly, na šampionátu se trefil pouze dvakrát.
Přesto se tím na rozdíl od minulosti netrápil. "Ono to přijde!" říkal s úsměvem.
Ale branky střílet nemusel. Stačilo, když na ně fantasticky přihrával.
A tak ho obránce Pavel Kubina po finálovém vítězství v kabině konečně mohl vřele uvést do klubu mistrů světa: "Jardó! Vítej mezi námi!"
