Kdyby se mě tehdy zeptali stejně, jako se kolega zeptal primátorky Chomutova, totiž zda mám ráda Romy, nejspíš bych odpověděla, že ne.
Bydlela jsem tři roky na špatné adrese, v problémové čtvrti. Nedokázala jsem se přizpůsobit nepřizpůsobivé většině, jejíž podstatnou součástí byli Romové, přičemž styl života této většiny, ať už byla v převaze početní či jen slyšitelné, mé přizpůsobení vyžadoval. Po třech letech jsem utekla.
Nikdy předtím jsem ony pocity neměla a stejně tak ani potom. Už zase odpovídám, že mám Romy ráda, respektive nerozlišuji. Ale taky jsem šťastná, že už tam nebydlím.
Mé pocity z oné doby nejsou nic, nač bych byla pyšná. Je známé, že život v ohrožení, aniž musí jít nutně o ohrožení života, probouzí přízemní pudy a negativní vlastnosti. Třeba netoleranci. Nebo lpění na majetku. ("Má můj byt v takové čtvrti ještě nějakou hodnotu?") Závist. ("Já jsem do večera v práci, oni nedělají nic a žijí z dávek z mých daní.") Taky snobství. ("Bydlím na špatné adrese, tu mi ostatní asi závidět nebudou.")
Mimochodem, nezáviděl mi ji kupodivu ani nikdo z těch, kteří mají jinak plná ústa slov o nutnosti pomáhat bližním, tedy i nepřizpůsobivým.
Obdivuji lidi, a mám jich pár i mezi kolegy, kteří v takovém prostředí umějí žít, mít jeho obyvatele rádi a najít v nich to dobré, jež bezpochyby existuje. V teple nové, neproblémové adresy si říkám, že bych to třeba taky dokázala. Alespoň si to myslím. Tehdy jsem věděla. Že ne.
Co ale nesnáším, jsou salonní řeči kavárenských intelektuálů, kteří nikdy nebydleli v prostředí, k němuž se bohulibě vyjadřují. Tudíž zároveň fandím primátorce Chomutova – za to, že ví.
Vystačí si bez primitivních řečí o použití dynamitu a la Liana Janáčková, a hlavně – něco dělá. I když se její postupy vůči nejnepřizpůsobivějším z nepřizpůsobivých zdají drsné.
Že prý je její "obrana slušných lidí" populismus. Ale ještě nebezpečnějším je extremismus. Příliš snadno se může odporný spolek holých a tupých hlav stát poslední, jakkoli falešnou nadějí lidí, kteří už nevědí, kudy kam, a pro něž nikdo neudělal nic. Stokrát je přesvědčujte, že mají být tolerantní, že vinni nejsou jen ti, vedle nichž je těžké žít... Jejich pocity jim nezakážete. Vím to, pane Kocábe.
Vím také, že lidé ze sociálního dna to mají těžší. Už proto, jak velké předsudky oné "slušné společnosti" musí překonat. Ano, potřebují pomoc, pomoc však není totéž co všeobecná milost, jež pro jiné neplatí.
Trvalé omilostnění jedněm nepomůže, v těch druhých vyvolává pocit nespravedlnosti, zvlášť pokud úřady nepořádek jedněch vytrvale přehlížejí, zatímco pro druhé vymýšlejí nesmyslné vyhlášky o tisícových pokutách za uplivnutí žvýkačky na chodník.
I když exekuce dávek neplatičům samy o sobě problém nevyřeší, za jedno chomutovské primátorce děkuji: že nezavírá oči.
