Poslouchal jste v komunistickém Rumunsku Svobodnou Evropu?
Ano, ale spíš pasivně; můj otec je poslouchal s náboženskou oddaností. Rádiový poslech byl formou pasivního odporu. Myslím, že to bylo příznačné pro celou východní Evropu. Hlavně ovšem v Rumunsku, kde jiný organizovaný odpor proti režimu neexistoval. RFE byl něco jako zakázaný hlas Rumunů v exilu, kteří říkali, na co my jsme se nezmohli.
Kromě politických analýz, rumunská sekce prý měla nejlepší hudební program...
Hudba bezesporu byla jedinečnou zbraní, protože představovala projev svobody, což samozřejmě oslovovalo mladé lidi.
Proč jste rozhodl točit o rumunské sekci RFE?
Fascinovala mě moc, kterou to rádio získalo, přestože teoreticky má každé rádio menší vliv než televize. Navíc při poslechu vznikala silná emocionální rovina mezi posluchači a hlasy z éteru. Byl to vztah, který přesahoval běžný poslech informací. Příběh RFE mě vedl k otázce, zda můžeme dát lidem demokratickou lekci prostřednictvím médií. Zda tyto hlasy, které přicházejí z dálky, mohou pomoct lidem nalézt demokratické smýšlení.
Říkáte, že v Rumunsku bylo RFE jedinou organizovanou opozicí. I rumunská disidentka a letošní laureátka Nobelovy ceny za literaturu Herta Müllerová žila v permanentním strachu, který ji přinutil opustit zemi. Co pak v Rumunsku nebyl žádný Havel?
Nebyl. Ale tohle není otázka jedné osobnosti - velký problém byl v absenci solidarity a vůle lidí pracovat spolu a organizovaně. Je pravdou, že v tuhém Ceaušeskově režimu intelektuálové žili ve společnosti, kde se lidé daleko spíše přizpůsobovali, než aby hledali způsoby odporu. Pro intelektuály byl vždy otevřenou možností samozřejmě exil.
Do exilu odcházejí Rumuni i dneska. Možné vysvětlení se nabízí ve vašem dalším dokumentu Kapitalismus - náš tajný recept, v němž vypovídají bývalí členové Securitate, z nichž se stali přes noc vládnoucí oligarchové. Kde je tedy rozdíl mezi dřívějším totalitním režimem a dneškem?
Rozhodně si nemyslím, že se nic nezměnilo, přestože některé rysy přetrvávají z minulého režimu. Politický a sociální problém Rumunska je podle mě spojený s tím, že jsme nedokázali udělat tlustou čáru za tím, co bylo. Proto některé politicko-ekonomické sítě bývalého režimu přežily. Navíc, jako v ostatních společnostech morálně upadlého kolektivistickém režimu, se i v Rumunsku lidé dnes zajímají více o své osobní profity, o „bezpečné hodnoty jako jsou peníze, pohodlí, materiální luxus. Ovšem ti, kteří odešli ze země okolo roku 2000, jsou pro zemi velkou nadějí, neboť se možná jednoho dne vrátí - a už uvyklí žít v jiných sociálních hodnotách. To by rumunskou společnost mohlo jednou změnit k lepšímu.
A proč myslíte, že se tihle lidé vrátí?
Část z nich asi proto, že odešli především z ekonomických důvodů, a v exilu žijí stále v takovém pseudo Rumunsku. A ve skutečném Rumunsku si staví domy, mají tu rodiny...
Ve vašem dokumentu věnovaném současnému Rumunsku je taky řeč o návratu. Představujete si Ceaušeskův fiktivní návrat do Bukurešti dvacet let po revoluci.
Ano, chtěl jsem udělat sarkastický film na závažné téma. Chtěl jsem ukázat, jak Rumunsko a vládnoucí třída nadále žijí pod znakem starého diktátora, který byl popraven tak rychle, že nezbyl čas na opravdový soudní proces, poukazující na to, za co byl jeho režim zodpovědný. Ceaušeskova přítomnost v mém dokumentu byla zkouška představivosti, díky níž jsem došel k několika závěrům: Existuje několik podob Rumunska. V politické i ekonomické sféře vládnou naší zemi korupce a ostatní sociální nemoci. Přesto máme možnost se pohybovat, vyjádřit se, podnikat na okraji dominantního tržního systému. Existují pluralismus i svoboda slova.
Znamená to, že jste nenarazil na cenzuru?
Zatím ne. Svobodu slova si ještě jednou otestuji na jaře, kdy chci promítat svůj poslední film o rumunském kapitalismu. Navíc dokumentární filmy nemají v zemi zatím takovou váhu, aby vyvolaly nějaké vážnější reakce. Opravdovou zkouškou je pak přijetí publika. Pořád jsem překvapený z reakce na můj nejnovější film o rumunském kapitalismu, který minulý týden odvysílala francouzsko-německá televize Arte. Film byl k vidění na jejích webových stránkách jeden týden, během něhož jej shlédlo více než 70 000 lidí. A to vše se dělo v době, kdy v Rumunsku vrcholila prezidentská kampaň - za posledních dvacet vůbec nejvášnivější, v níž dva protikandidáti na sebe pouze házeli špínu. Když nějaký film poukazuje na problém, který ve společnosti existuje, vždy se najde publikum.
ODKAZYOficiální stránky Alexandra Solomona Stránky asociace DocuMentor |
Můžeme se začít těšit na další váš film o „špinavé“ volbě prezidenta?
Myslím, že ne. Nechci, aby moje filmy byly příliš partyzánské, ale také nechci, aby byly reklamou. Ve svém posledním dokumentu jsem rumunský kapitalismus vylíčil jako zkorumpované monstrum mezi dvěma režimy. Tenhle dokument bude aktuální i po volbách.
Doprovázela letošní rumunské prezidentské volby vůbec nějaká naděje?
No, upřímně myslím, že moc naděje tu není. Za oběma kandidáty - jedním byl Traian Băsescu (demokraticko-liberální strana), druhý, Mircea Geoană (sociální demokracie) - stály korupční struktury, síť napojená na komunistickou diktaturu. Myslím, že je spíš nutné vkládat naděje do společnosti, ne do politického prostředí. Naivně pořád doufám, že jednou lidi dokončí revoluci z roku 1989. Každý po své, ve svém koutě, způsobem, jakým umí, ve své profesi.
V Bukurešti spolupracujete na rumunské obdobě českého festivalu Jeden svět. Jaké místo dnes dokumentární film v Rumunsku zaujímá?
Dokument je podle mne barometr síly společnosti, která se ptá, bojuje a mění se. Poslední dva roky přibývá lidí, kteří se o dokument zajímají. Už nejen studenti na filmových školách vidí dokument jako plnohodnotný žánr - roste počet "obyčejných" lidí, kteří dokumenty vyhledávají. Vytvořil jsem proto nadaci DocuMentor, která jednou až dvakrát ročně organizuje ateliéry dokumentárních filmů a která organizuje projekce ve školách.
Máte důvod slavit dvacet let svobody?
Doufám, že nikdy nezapomenu na důvody, proč tuhle revoluci oslavovat. Přestože nebyla perfektní, zůstala nedokončená, a nepodařilo se všechno změnit.
Alexandru SolomonPočátkem 90. let dokončil studium na katedře kamery Filmové akademie v Bukurešti. Je autorem více než desítky dokumentů odehrávajících se převážně v Rumunsku. Filmy, které točí i produkuje, vznikají často v koprodukci se zahraničními televizemi: BBC, Channel 4, Arte či CBC. Tuzemští diváci jeho snímky mohli vidět třeba na Festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě, spolupracuje s Institutem dokumentárního filmu. Jeho dokument o loupeži Národní rumunské banky v 50. letech je k vidění na http://docalliancefilms.com. |
