Film je pro Akiho Kaurismäkiho publicisticko-literárním formátem. Točí samé - většinou co do stopáže stručné - sociální glosy o samých asociálech a jiných loserech. Zajímají ho obyčejní lidé, kteří okolí připadají naprosto nezajímaví. Takoví, co v životě nemají štěstí, ale neberou to jako křivdu; jsou smíření, takže se nebouří. Česká lidová slovesnost dává takovým osobám nálepku MOUCHY, SNĚZTE SI MNE. Pro ilustraci několik typických charakterů z Kaurismäkiho děl: popeláři, servírky v bistrech, kde obědvá dělnická třída, rockeři, o jejichž koncerty nikdo nestojí, nespravedlivě odsouzení nebo lidé bez paměti a tím pádem bez života, neúspěšní umělci, anarchisti na okraji společnosti.
Své postavy nechává zapadat do sociálního nepohodlí. Ukazuje jejich geometricky přesně nalinkované bytí: osm až dvanáct hodin dřít za malé peníze, doma se usadit v kuchyni, kde není nic než malý stůl a židle, sporák a více prázdná než plná lednice, vypít si dvě piva, sníst tři chleby s tuňákem a jít spát. Ukazuje životy, ve kterých se nepracuje na to, abyste si koupili radosti, ale na to, abyste mohli dále jen tak tiše přežívat.
Aki Kaurismäki dokumentuje obraz a fungování těch, kteří mezi námi sice jsou, ale jejich nesympatičnost, neatraktivnost, nedůležitost a banálnost ústí v absolutní postradatelnost. Z toho logicky plyne: dle Kaurismäkiho mají právo na štěstí mají jen krásní a úspěšní.
Z filmu Akiho Kaurismäkiho Hamlet podniká
Většina filmařů, jež by toto chtěla svým divákům vzkazovat, by dopadla špatně: psali bychom o nich jako o uplakaných levičácích, jež se nesrovnají s tím, že nemají peníze, které jiní mají, nebo jako o autorech křečovitých satir, jimiž obelhávají sami sebe, že na tom zase tak špatně nejsou. Kaurismäki dokáže přesvědčit, že mluví pravdu. Jeho styl je v rámci žánru dokonalý.
Má za kamaráda Jima Jarmusche
Aki Kaurismäki se ve vztahu k naznačeným tématům pohybuje v jediné možné legitimní rovině: je filmovým realistou. Dlouhé, strohé záběry na buď rozlehlé, nebo stísněné prostory. V pohledech jeho figur není ani radost, ani smutek, ani touha, ani zlost. Jeho filmy jsou prosté negativních nebo pozitivních emocí. Každodennost chudých chce ukazovat, nikoliv posuzovat, nechce jí dávat nálepky ušlechtilosti, či ubohosti. Ví, že to uděláte sami.
Jednou z Kaurismäkiho přezdívek je „mlčenlivý rocker“. Očekávaný a oblíbený moment každého jeho filmu: koukáte na banální a prázdný záběr, nebaví vás, nečekaně však přichází vždy jiný obskurní hit vyhrabaný ze zaprášených rock'n'rollových sklepů, který obrazu dodá charisma. Jako by se na pár vteřin ten ponurý, temný, neutěšený svět rozzářil - rock'n'roll do jeho filmů vnáší pozitivní energii. Platí-li, že Quentin Tarantino zná a předává dál nejlepší staré r'n'b a soul, na které už všichni zapomněli, musí to samé platit u Akiho Kaurismäkiho s garážovými kytarami, jež se dobře znají s fatálním smutkem blues.
Z filmu Bohémský život Aki Kaurismäkiho
Výjimečnost Akiho Kaurismäkiho není daná jen jeho převažující sociální uvědomělostí. Jeho tvorba je totiž ve své strohosti velmi estetická. V tomto kontextu lze najít spojnici americké a evropské nezávislé filmařiny: zejména první Finovy snímky vypadaly, jako by je točil Jim Jarmusch. Kdo by rád u Fina našel Američana, nechť sleduje punkový film Calamari Union z roku 1983: zde Kaurismäki analyzuje možnosti anarchie. Partička flákačů okrádá lidi a bouří se proti konvencím, aby nakonec došla k tomu, že bude nutné se začlenit. Aby ovšem ten příměr o podobnosti obou tvůrců seděl, je nejprve nutné popsat jejich vzájemnou odlišnost. Jarmuschovo existenciální prázdno je cool, je v něm něco mystického a tajemného, stimulujícího. Kaurismäki pravdivě zobrazuje nudný stav věcí. Jenže ještě něco: v době oné vzájemné podobnosti Jarmusch - Kaurismäki ten první z nich svůj styl zatím hledal. Tip na večer: pusťte si poslední povídku ze skvělého Jarmuschovo filmu Noc na zemi. Právě tady se Jim Jarmusch jen tak na oko snaží točit jako Aki Kaurismäki.
Aki Kaurismäki
Fiktivní realita
Kdo si projede celou Kaurismäkiho filmografii, zjistí, že skoro třicet let točí podobně až stejně. Odlehlá a stinná místa Helsinek a možná jiných finských měst, v nichž své nezáživné příběhy žijí pořád stejně nudně vypadající lidé. Tohle podporuje také fakt, že v jeho filmech rotuje omezený počet herců: jeho image dlouhodobě utvářeli vizuálem drsní romantici dělnické třídy Matti Pellonpää a Kati Outinen. Míru autenticity, to, jak hodně jsou ty filmy reálně pravdivé, z Prahy neposoudíme. Existuje předpoklad, že nízká životní úroveň, nedostatek radostí pro každého a malá pravděpodobnost individuální změny opravdu charakterizovaly finská osmdesátá léta. Proto můžeme jeho rané tvorbě věřit bez omezení. Existuje ale také předpoklad, že se to za necelých třicet let dost změnilo, totiž zlepšilo. To zase podporuje tezi, že poslední roky netočí skutečnost, nýbrž „jen“ svou vlastní výseč. Ani jedno ani druhé není automaticky lepší, ale při reflexi sociálních témat není nepodstatné znát background.
Vývoj Kaurismäkiho optiky je minimální, pohybuje se v nuancích; navíc netočí jen z míst, kde je chudoba očekávatelná (snímal i kupříkladu ve Francii nebo Anglii, vliv odlišných lokací je ovšem spíše vizuální než myšlenkový). Změnu a zlepšení nepřipouští, občas je jen lidštější - přiznává variantu náhody či jakéhosi zázraku jako hybatele lidského štěstí. Hezky to je vidět v jeho posledním - francouzském - filmu Le Havre.
Z filmu Le Havre
Nádražní čistič bot, jemuž na těžkou chorobu umírá žena, se snaží chlapeckému imigrantovi, po němž pátrá policejní detektiv, zajistit vycestování ze země ilegálním lodním transportem. V jednom momentu je chlapec detektivem dostižen a žena leží na smrtelné posteli. Zástupce systému však dítě pouští ze země a manželka je najednou zdravá, usměvavá. Před deseti nebo patnácti lety by Kaurismäki film takto nejspíš neuzavřel. Hlavní hrdina by zůstal sám a zbytek života by prázdně zíral do neumytého okna. Bez peněz, bez lásky, bez smyslu, bez síly to vše ukončit. Teď jako kdyby říkal: stojí to tu za hovno, ale nikdy nevíš, jestli se štěstí nepodívá právě na tebe.
Rozpolcen mezi beznadějí a malou nadějí
Vývoj Kaurismäkiho postojů je vlastně logický - čím je starší, tím jsou většinou hrany těžkého žití obroušenější. Cenné je, že vše působí relevantně, legitimně. Když je ve svých filmech krutý, cynický, když vše vidí černě, nepůsobí jako programový pesimista, jako ten, kdo lepší stránky nechce vidět. Když jsou jeho konce příjemnější, nemění realismus za naivní snílkovství. První poloha mluví o tom, že v jisté chvíli a v jisté pozici je změna nemožná: z některých míst a stavů se prostě nelze pohnout. Druhá zase ukazuje, že i v takto nastaveném světě si můžeme najít svá hezká místa a sdílet je. Můžeme volit analogii s Kaurismäkiho milovanou hudbou: nejdříve nesmlouvavě křičel, teď syrově zpívá.
Autor tohoto textu každému na potkání doporučuje film Děvče ze sirkárny z roku 1990. Jde o vykreslení ženské pomsty. Není důvod snášet to, že se k dívce muži chovají jako k věci, a existuje důvod bez stopy minimální lítosti muže otrávit. Režisérův vzkaz: když je vše ztraceno, bojujme alespoň za zbytek vlastní důstojnosti.
A tip na film, kde je Aki Kaurismäki docela hodným a pozitivním chlápkem: Muž bez minulosti z roku 2002 pojednává o pánovi, který byl tak zmlácen, že ztrácí paměť, neví, kdo je, proč tu je, ani kde je; je nepopsaným listem. Okolí se ovšem o toho zcela neznámého člověka začíná starat. Lze si přitom klidně představit, že Aki Kaurismäki by byl schopen natočit snímek, v němž hrdina bude spát v kanále, jíst hlínu a čekat, až zmrzne. Právě v kontrastu s tímto vědomím je Muž bez minulosti tak zajímavý a nečekaný.
Aki Kaurismäki
V jeho filmech se moc nemluví. Náboj je vytvářen vztahy mezi postavami, přičemž veškerý cit dvou lidí je vyjádřen třeba jen tónem pohledů, jimiž se sledují. Aki Kaurismäki miluje detail pohledu, detail úsměvu a úšklebku. S touto linií se dostal nejdále s filmem Juha z roku 1999. Zvukový film, kde je několik dialogů napsaných pouze do mezititulků; zcela explicitní schválení pomsty a odsouzení ženské naivity. Ačkoliv se tu nemluví, tak tu vyhřeznou emoce na povrch asi nejvíc z celé jeho tvorby. Film říká dvě věci. První: když je prosté ženě za její hezký výraz v očích slíben lepší život náhodným kolemjdoucím, klidně opustí, co si dosud vybudovala, aniž by jí došlo, že brzy bude mlácena, ponižována a nucena k prodávání sebe sama. Druhá: prostý muž je možná hloupý, ošklivý řemeslník, ale srdce má hluboké - za sebemenší zradu je ochotný zničit zbytek svého života ve jménu ztracené lásky.
Hořké milostné písně
Většina Kaurismäkiho filmů stojí na půdorysu (hořkého) milostného příběhu: často sledujete dvojici, které se nedaří, ale jediné, co si uvědomuje, je, že mají jeden druhého. Lze tu sledovat čistý a zároveň smutný pragmatismus: upřímně, nejsi nic moc, ale je mi jasné, že nikoho lepšího, než jsi ty, bych pro sebe stejně nesehnala, takže jsem za tebe moc ráda. Například dvě postavy - sociální nesebevědomé trosky - plánují svatbu klidně po dvou dnech trvající známosti; v tomto je obsažen jasně čitelný postoj k životu: když je ti něco nabídnuto, skoč po tom okamžitě, neriskuj, že o tu šanci přijdeš.
Z filmu Světla v soumraku
Kaurismäki také analyzuje nemožnost lidské komunikace. Nejlépe je to vidět v báječné road movie Drž si šátek, Tatjano z roku 1994. Dvě dvojice potenciálních milenců společně cestují autem: téměř spolu nezvládnou promluvit, téměř si nejsou schopni odpovědět. Ale cítíte, že kdyby o sebe přišli, kdyby najednou jeden z nich chyběl, mrzelo by je to, zlomilo by je to.
Aki Kaurismäki nadto dvakrát dokázal, že jeho vize jsou aplikovatelné na kanonická literární díla - skvěle natočil Hamleta a Zločin a trest. Zajímavým zážitkem také je snímek Bohémský život: dochází tu k prolnutí okázalého salonního uměleckého života se sociální bídou. Existují je, ale také věci, které Akiho Kaurismäkimu nevyšly: filmy Leningradští kovbojové dobývají Ameriku a Leningradští kovbojové potkávají Mojžíše měly vytvořit absurdní meetpoint neslučitelných kultur; skončilo to u trapných scének ze života na turné. Až to bude chtít Kaurismäki zkusit znova, ať se předem podívá na Ghost dog: Cesta samuraje od Jima Jarmusche.
Z filmu Le Havre
Ve filmu Le Havre Kaurismäki řekl jedinou, pro jeho filmografii novou věc: nejdůležitější hodnotou je ohleduplnost, sebeobětování, ochota pomoci druhému v tísni. Ten film je melancholickou písní. Ví, jak se věci mají, ale uvědomuje si, že deprese nic neřeší. Proto je lepší se snažit o nemožné a třeba to jednou vyjde. Aki Kaurismäki zesílil svou utopickou víru v lepší příští. Film Le Havre je takovým prototypem, jak by ty lepší časy třeba mohly vypadat.
