Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Proč není po roce 1989 náš život lepší, ptá se německý spisovatel Ingo Schulze

  8:20aktualizováno  8:20
Píše o rozděleném i sjednoceném Německu, častěji o východních než o západních Němcích. O vytoužených "nových životech", které začínaly před 20 lety s koncem NDR - a pouze některé se naplnily: Ingo Schulze, jeden z nejpřekládanějších německých autorů současnosti. V češtině mu právě vycházejí dvě knihy.

První, kdo chtěl mít berlínskou zeď zase zpátky, byli západoberlínští taxikáři. Neměli ponětí, kde je na Východě jaká ulice, ale především měli najednou obrovskou konkurenci. | foto: www.schulzehandy.de

Po "románu z východoněmecké provincie“ Obyčejný storky (česky 2003) vycházejí v těchto dnech Ingo Schulzemu česky hned dva tituly: povídkový soubor Berlínské Bolero a román Adam a Evelyn, o němž se v autorově vlasti hodně diskutovalo. Jde o příběh východoněmeckého páru, jenž v létě 1989 cestuje z NDR přes Prahu do Maďarska. Zatímco zpohodlnělý krejčí Adam, zbožňující ženy přinejmenším stejně jako svého wartburga, na revoluci vlastně prodělá, jeho přítelkyně Evelyn se chytá nových šancí.

Publikum se vás často ptá, proč jsou vaše postavy tak nešťastné. Tak proč?
Jsou vážně tolik nešťastné? Nevím. Samozřejmě že literatura většinou líčí slunce skrze stíny. Neznám žádný velký román, který končí povzbudivě. Ale jako by nebylo v mých knihách štěstí stále znovu přítomné! – vždyť je postavy stále znovu ztrácejí; pravda, teprve zpětně prohlédnou, že to asi bylo štěstí...

Ingo Schulze: Berlínské Bolero; obal knihy

V Berlínském Boleru píšete hodně o mobilních telefonech. Že třeba jedno noční zazvonění takřka rozloží vztah. Máte svůj mobil rád?
Ano, i ne. Potíž je v tom, že už se nemůžete rozhodnout, zda ho chcete, nebo nechcete. Nemít ho, to si pracovně může dovolit už minimum lidí, a soukromě se stanete fosílií, ztratíte "horký drát“. Chtěl jsem postihnout čas mobilů, začínající kolem roku 1996/1997, ale ukázat i rozpory techniky. Dokáže zachránit život, stejně jako zničit poslední intimitu. Přežijeme jen díky ní, ale možná se s její pomocí vyhladíme.

Odvíjely by se osudy vašich postav jinak, kdyby mobily nebyly?
Samozřejmě, protože naše každodennost by byla jiná. Dříve jsem zcela běžně komunikoval dopisy. Dnes se zděsím, když si mobil zapomenu doma. Totéž platí pro e-maily. Jako řidič jsem někdo jiný, než když jdu pěšky, s kardiostimulátorem a brýlemi jiný než bez nich.

Kdo je Ingo Schulze

Narodil se 15. prosince 1962 v Drážďanech. V roce 1981 maturoval, roku 1988 absolvoval klasickou filologii v Jeně. Pracoval jako dramaturg v Zemském divadle v Altenburgu (do 1990), posléze v témže městě (do 1992) jako novinář. V první polovině roku 1993 v Petrohradě, od září 1993 žije v Berlíně. Ženatý, otec dvou dcer.

Debutoval knihou 33 Augenblicke des Glücks (33 okamžiků štěstí), za niž roku 1995 obdržel Cenu Alfreda Döblina. Následovaly Simple Storys (1998, česky vyšly 2003 pod názvem Obyčejný storky). Zatím nej rozsáhlejším dílem je román v dopisech Neue Leben (2005, slovensky Nové životy, 2008). Povídkový svazek Handy – Dreizehn Geschichten in alter Manier (2007) právě vychází česky pod názvem Berlínské Bolero, a překlad románu Adam und Evelyn (2008) si původní titul zachovává – Adam a Evelyn.

Proč stávající Berlín přitahuje spisovatele jako magnet?
Je asi jednou z mála evropských metropolí, která má ještě hodně místa a dostupné nájmy. Berlín spojuje Východ se Západem, leží pouhých šedesát kilometrů od polské hranice, přitahuje mládež z celého světa, má tři operní domy, hodně orchestrů, divadel, kin, klubů, barů a tak dál. K tomu krásné okolí, hodně vody, dvě hodiny k Baltu. Narodily se tu mé děti, psali tu spisovatelé Alfred Döblin a filozof Walter Benjamin, žijí tu moji přátelé, má rodina... Berlín je nepřehledný, ať děláte cokoli, vždycky vám toho hodně uteče. Proto nikde nesedím tak klidně doma jako v Berlíně.

Berlín nemá žádné ale?
Berlín má rudo-rudou vládu a gaye jako úřadujícího starostu. ALE: dluhy města jsou obrovské a obec tím trpí. Bydlím ve čtvrti plné dětí, a přitom se tu právě zavřela knihovna. Protesty nic nezmohly. Nyní ji budou spravovat dobrovolníci, ale to nic neřeší. Berlín také nesmyslně zprivatizoval svoje zásobování vodou, veřejná doprava je drahá, napadá mě toho hodně...

Píšete často z východoněmecké perspektivy. A některé vaše postavy, třeba krejčí Adam, cítí přes všechnu úlevu z konce NDR i trochu smutku. Neprožíváte něco podobného?
Není to tak, že bychom vstoupili z říše Diktatury do říše Svobody, i když žiju raději v současném Německu než v NDR.

Takže?
Jde o změnu závislostí. Ekonomické závislosti dokážou deformovat stejně tak jako ty ideologické. Rozdílné zkušenosti se diskutují obtížně, protože se zdá, jako by jedna vylučovala druhou. V literatuře můžete různé pravdy ukázat tak, aby vznikl určitý prostor napětí. Musíme rozpory vydržet. Adam z mého románu byl proti NDR a trpěl, že musí sedět v Mnichově místo toho, aby v Lipsku demonstroval. Ale jako soukromý krejčí měl v NDR ráj na zemi. Na Západě je v jiné situaci, coby prosebník. Zatímco jeho žena jen kvete, může konečně studovat podle svého...

Ingo Schulze: Adam a Evelyn; obal knihy

Co přinesla revoluce východoněmeckým autorům? V jedné povídce máte větu: Už v květnu roku 1979 jsem snil o tom, že budu spisovatelem a pojedu do Vídně. Před pětadvaceti lety to ještě znamenalo něco jiného. Mohl bych také říci, že před pětadvaceti lety to vůbec ještě něco znamenalo...
Tuhle větu říká postava mého posledního příběhu o cestě z Budapešti do Vídně, já tenhle názor nesdílím. Jde o celníka, který jednoho cestujícího vyhodí z vlaku a druhého v něm ponechá. Co však dělat, když celník najednou chybí? Jaké je psaní bez celníka pro někoho, kdo pochází z Východu? V měnících se časech let 1989 a 1990 to vypadalo, jako by slovo silně ztratilo na významu. Člověk by skoro věřil, že jde jen o materiální starosti. Jenže i Západ se ptá: a jde o to, zeptat se na to podstatné, zpochybnit vlastní jistoty a domnělé "přirozené“ vztahy. Je například společnost, která se definuje především růstem, skutečně schopná budoucnosti? Nevedou myšlenky na dílčí efektivitu a zisk k celkové společenské neefektivnosti? Nakonec je tu otázka: Jakou společnost chceme?

Dá se vůbec dnes mluvit o východoněmecké a západoněmecké produkci?
Pro mě jde vždycky o konkrétní autory, o dané dílo či knihu, a příliš mě nezajímá, zda autor pochází z Východu, Západu nebo odkud vlastně je. Ale jako jeden ze zúčastněných nejsem asi správný adresát téhle otázky.

Jak hodnotíte po více než devatenácti letech ztráty a zisky sjednoceného Německa?
Nešlo o sjednocení, nýbrž o přistoupení NDR k SRN. Sjednocení by bývalo dalo větší šanci změnit k lepšímu i Západ, reformovat ho. Což se nestalo. O ústavě se nově nediskutovalo. S rychlým zavedením německé marky se během několika málo měsíců zruinovala většina východoněmeckých podniků. Co přežilo, hodilo se na trh. To způsobilo obrovský převis nabídky, žádné národní hospodářství nevydrží, když ho chcete během jednoho roku zprivatizovat. Ale nejde o to nově vybojovat staré bitvy. Katastrofa spočívala v něčem jiném: myšlenky, které hledaly alternativu k nadvládě trhu, se vyhlásily za navždy pohřbené. Platil jen trh a soukromé vlastnictví. Nemyslím, že privatizace je všelék, naopak. Doprava, energetika, zdravotnictví, zásobování vodou (a proč také ne zbrojní průmysl) by měly být pod společnou kontrolou – tedy obcí, spolkových zemí a státu. A samozřejmě se nesmí dovolit vydělávání peněz všemi způsoby.

Ingo Schulze, německý spisovatel

Existuje dědictví NDR?
Z dědictví NDR nezůstalo vůbec nic. A po většině věcí ani netruchlím. Ale je tu paradox: byl to zjevně právě "ostblok“, jenž západní Evropu učinil tak sociální. Po roce 1989 už nikdo nemusel nikomu nic dokazovat. První, kteří chtěli mít zeď zase zpátky, byli západoberlínští taxikáři. Neměli ponětí, kde je na Východě jaká ulice, ale především měli najednou obrovskou konkurenci: nejenom mezi východními taxikáři, ale také mezi četnými novými pracovníky, kteří chtěli začít u západních firem. A když je nabídka moc velká, klesá počet jízd, protože na Východě si taxi dovolilo méně lidí.

Je takzvaná ostalgie nebezpečná?
Ostalgii vymyslel jeden soukromý televizní program, probíralo se to před sedmi nebo osmi lety, dneska o tom nikdo nemluví. Ale zajímavá je westalgie. Nyní si všímáme, že nezmizel jen Východ, ale že mizí také Západ, Západ s důstojnou podobou. Na Západě se hodně touží po západním Německu před rokem 1990. A bezradně se ptáme, proč po roce 1989 není náš život lepší, nýbrž horší, ačkoliv odpadla zátěž studené války, závodů ve zbrojení, přestože se pro německé firmy otevřely obrovské trhy. Poslední měsíce to zjevně ukázaly. Zisky se zprivatizovaly, ztráty socializovaly. Společnost se v posledních letech obrovsky sociálně a ekonomicky polarizovala. Kdo by si ještě počátkem devadesátých let pomyslel, že Německo může mít potíže s chudobou. Dnes je máme! Kdo je déle než rok bez zaměstnání, přijde prakticky o všechno: na život má 4,25 eura denně.

Ve vašich knížkách se čas od času objeví spolupracovníci Stasi, kteří působí jako docela normální sousedé. Osobní zkušenost s nimi nemáte?
Na škole mě zkontaktovala Státní bezpečnost, protože si myslela, že chceme utéct na Západ. Jak jsem později pochopil, musel je informovat nejméně jeden spolužák ze třídy. V takovém okamžiku jste si uvědomila, že skutečně existují. V září 1989 za mnou přišel jeden zaměstnanec divadla s tím, že je nasazený na mě a na mou přítelkyni. Přišlo mi skvělé, že mi to řekl, hodně lidí to totiž neřeklo.

Nahlédl jste do vlastního svazku?
Skoro ve všech východoněmeckých městech se 6. prosince 1989 obsadily oficiální pobočky Státní bezpečnosti. Já byl při tom, v Altenburgu, malém městě jižně od Lipska. Svazky se převezly do Lipska – a tam potom zmizely... Myslím, že je dobře, že se dá nahlédnout do svazků, potíž je jen v tom, že jako východní Němec jste okamžitě podezřelý. Hodně novinářů považuje za normální se zeptat, zda jsem byl u Stasi. Na oplátku se vždycky zeptám, zda pracovali u tajné bezpečnosti. Vůbec prostě nechápou, jak urážlivý je ten jejich přístup.

Píšete občas trochu starosvětsky a rád se k tomu přiznáváte. Čím to je?
Pro mě neexistují zastaralé styly, jen nepřiměřené. Přiměřený může být absurdní dialog, tradiční short story, román v dopisech... Jde mi o to, vyvinout z námětu styl, stále znovu hledat ten přiměřený. Připadalo mi například, že se východní Německo počátkem devadesátých let podobalo Západu let padesátých, což mě přivedlo k povídce. Má první kniha, která se odehrává v Petrohradě počátkem devadesátých let (založil jsem tam první bezplatný inzertní list), se vrací k naprosto rozdílným stylům, protože v tehdejším Rusku panovaly na jednom místě naprosto rozdílné časy – a ty jsem jedním stylem nemohl prostě postihnout.

Tvrdíte, že život někdy napodobuje literaturu. Máte ve svých knížkách nějakou scénu, kterou rozhodně netoužíte prožít?
Těch je! Nemyslím, že musíte trpět, abyste tvořil dobré umění. Dost hrůzy je už na tom, že musíme zemřít. To mi vlastně jako problém stačí.

Mají dnešní vypravěči nějakou moc?
Rád bych odpověděl jako čtenář. Literatura, umění obecně, je tu především proto, abychom nezůstali sami s vlastními zkušenostmi, abychom v příběhu či básni našli zformulované to, co nedokážeme přesně vyjádřit odborným pojednáním nebo rozhovorem. Příběhy nepotřebujeme jen jako jedinci, ale také jako společnost, abychom porozuměli sami sobě. Vlastně se o nic nebojuje tolik jako o příběhy. Jsou podstatnou částí naší paměti, minulosti, a kdo je ovládne, má moc také nad současností.



Šafářová v Rozstřelu: Trenéři se mi dřív smáli. Teď je první na světě





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)
ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata zápisníku "Minulý týden", který vychází...  celý článek

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.