Proč nemohou legendární loďaři v Gdaňsku přijít Bruselu na jméno

"Občanku máte?" zastaví nás u jedné z bran do gdaňské loděnice vrátný. "Tak tohle se nám ještě nestalo! A to jsme tudy tam a zpět procházeli už od osmdesátých let," kroutí hlavou nevěřícně dva členové odborového hnutí Solidarita. Vedou mě do jejich hlavní kanceláře. Ta je přímo v areálu rozlehlé loděnice, kde před dvaceti lety dělníci v čele s elektrikářem Lechem Walesou vybojovali Polsku svobodu.

Časy se mění. Zatímco ještě před třiceti lety pracovalo v jednom z nejmohutnějších polských závodů na 18 tisíc lidí, dnes se na směnách střídá zaměstnanců jen něco přes dva tisíce. Legendární podnik vlastní ukrajinský oligarcha Sergej Taruta. A loděnice vrávorá v ekonomických těžkostech.

"Když se mluví o historii, jsme hrdinové. Ale jak jde o peníze, tak to nám všichni vytrhávají podušky zpod hlavy. Tahle loděnice tím, že byla dějištěm historických událostí, jen trpí," stýská si šéf odborového hnutí Solidarita z loděnice Roman Galezewski.

Na stěnách v jeho malé zapadlé kanceláři schované mezi obrovitými jeřáby visí plakáty připomínající slávu let osmdesátých, demonstrace proti prudkému zvýšení cen masa i za svobodu. Na vedlejší nástěnce jsou i fotky současných pracovníků, jak protestují proti Evropské unii.

Bruselským úředníkům totiž loďaři nemohou přijít na jméno – Brusel vede s Polskem spor o evropské dotace směrované právě do legendární loděnice. Pokud se nedohodnou, hrozí podniku krach. Osud podniku se rozhodne po volbách do Evropského parlamentu.

Kvůli bouřím v Gdaňsku nechal premiér Donald Tusk část oslav prvních svobodných voleb, které se budou konat 4. června, jen pár dní před volbami, přesunout z obav před mezinárodní ostudou do Krakova. "Nás paradoxně nikdo na oslavy nepozval. Přitom bez mohutných stávek v loděnici by režim nepadl," říká ukřivděně Galezewski.

"Loděnice si nelze nezamilovat!"

Lezeme kolmo po železných žebřících po stěně obřího rozestavěného tankeru. "Nechci jít špatným příkladem, porušovat bezpečnost na pracovišti, ale tohle musíte vidět," říká generální ředitel loděnice Božidar Mečkov, zatímco v obleku šplhá na palubu. Ten výjev trochu působí jak z Postřižin.

Když vylezeme do výšky mrakodrapu, otevře se před námi pohled na monstrózní jeřáby, přístav s otevíracím mostem i na ještě větší tanker, než je ten, na němž stojíme. "Tenhle budujeme pro Nory. Je to skutečně hi-tech seizmická loď, která bude v moři mapovat zlomy geologických desek, vyhledávat naleziště ropy," líčí.

A pak už se profesor, který pochází z Bulharska a o lodích přednášel všemožně po světě, pustí do líčení všech technických detailů obřích železných monster. Ukazuje vrtuli i kormidlo a také místo, kudy se už nabarvená loď poprvé zhoupne ve vlnách. Všechna ostatní plavidla ji pak přivítají ohlušujícím troubením. "Loděnice si zkrátka nelze nezamilovat!" povzdechne si pak nadšeně.

"Za historii si nic nekoupíte"

To, že třeba právě mezi těmi třemi sty lidmi, kteří na seizmickém tankeru pro Nory denně do úmoru pracují, vládne nejistota a deziluze, si nepřipouští. "Za historii si nic nekoupíte," říká Mečkov a sám sebe označuje za "trenéra fotbalového mužstva".

"Podívejte, moje koncepce je jasná. Loděnice musí projít restrukturalizací. Lidí, kteří budou pracovat na výrobě lodí, budeme v budoucnu potřebovat asi polovinu. Tak tisícovku. Produktivita práce se zvedla až třicetkrát. Už nyní vyrábíme víc lodí než dřív, když tu pracovaly tisíce lidí. Práce se modernizuje a my se chceme specializovat na výrobu něčeho skutečně jedinečného, za čím stojí i výzkum našich univerzit," vysvětluje Mečkov. 

"I Číňané jsou schopni vyrobit loď, ale jakou? Je to jako s auty, zatímco my tu vyrábíme mercedes, oni něco jako polského malucha," říká.

To však neznamená, že ostatní loďaře chce propustit. V plánu společnosti, který má EU přesvědčit, se počítá s výrobou mostů i větrných elektráren. Práce na nich by měla živit zbytek lidí. Tedy pokud budou ochotni se nechat přeškolit. "Tohle je současnost. Ale když se investor rozhodne loděnici zavřít a udělat tu muzeum, tak prosím, já odejdu," naráží na slavnou historii podniku o chvíli později, když projíždíme kolem dílny, kde kdysi pracoval prezident Walesa.

"Každý kout voní historií"

Jenže historie je něco, na co jsou místní velmi citliví. "Každý kout, každá zeď tady voní historií. A když někomu říkám, že pracuji v gdaňské loděnici, jsem hrdý," říká loďař v montérkách Piotr Borodzicz, který se právě, v obličeji celý od sazí, vrací ze směny. I jeho otec tu pracoval. Pětatřicet let. "Účastnil se všech stávek v 80. letech, když se to tu ale začalo rozpadat, řekl si, že už bylo loděnic a sentimentu dost. Odešel," vypráví mladý dělník a dodává, že mezi "stočňovci", jak se pracovníkům polsky říká, se mluví o tom, že nic dobrého už tu nikoho nečeká.

"Když jsem tu začal pracovat, každý očekával velké změny. Přestože se situace rok od roku zhoršovala, vláda i vedení nám stále dávala větší naději. Říkali: Ještě vydržte, je to sice zlé, ale za nějaký čas bude líp. A já, vždycky když jsem jel na nějakou delší dovolenou, doufal, že až se vrátím, bude líp. Byly to ale plané naděje," říká Borodzicz, který je, jako 1 700 ze 2 150 zaměstnanců stále ještě monstr podniku, členem odborového hnutí Solidarita.

Božidar Mečkov však poraženecké nálady nerad. "U nás v Bulharsku se říká: Když jde někdo do boje, nemá se ptát, jaký nepřítel je, ale kde je. A zatímco v roce 2006 zdejší podnik postavil dvě lodě za rok, loni jsme jich už zkonstruovali šest," říká optimisticky. Zatím nejdůležitější datum v dějinách loděnice však slavit nehodlá.

A ani loďař Borodzicz se k politikům, kteří budou bouchat šampaňské, nepřipojí. "Místo toho vezmu děti a ženu, pojedeme za město," říká. Rozhodující pro jeho rodinu není datum 4. 6. 2009, ale den, kdy se rozhodne, zda EU a stát legendární podnik podrží, nebo ne. Nerad by oslavoval pár dní před posledním datem v historii loděnice.

Loďaři z Gdaňsku

V gdaňské loděnici V. I. Lenina od 70. let stávkovali loďaři proti prudkému zvýšení cen masa. Jejich protesty přerostly v boj za svobodu a demokracii.

V 80. letech tu jako elektrikář pracoval Lech Walesa. Obří demonstrace v loděnicích na severu Polska, pod vedením odborového hnutí Solidarita, vyvrcholily vyhlášením výjimečného stavu.

Mohutné stávky na konci 80. let a ekonomická krize dohnaly polskou komunistickou vládu k jednání s opozicí u kulatého stolu.

4. června 1989 se konaly první svobodné volby v Polsku a komunistické režimy ve střední a východní Evropě se začaly hroutit.

4. června 2009 se budou v Polsku konat velké oslavy pádu komunismu. Loďaři se jich nezúčastní na protest proti nejisté budoucnosti legendárního podniku. Rozhodnout se o ní má po volbách do Evropského parlamentu.

4. června 2009 se bude slavit i v Praze, v atriu před Valdštejnskou jízdárnou v 16.00 hodin zahájí výstavu Desetiletí Solidarity. 10. června od 16.00 ve Fürstenberské zahradě u polského velvyslanectví zadarmo zahraje Jaromír Nohavica, Tolek Muracki, Čechomor a polské skupiny Lao Che a Warsaw Village Band.