Na půdě Senátu Parlamentu České republiky se před pár týdny konala konference Svědomí Evropy a komunismus – za účasti domácích i zahraničních osobností známých z protikomunistického disentu, současných i bývalých politiků, poslanců Evropského parlamentu, bývalých vězňů komunistických lágrů a historiků.
Závěrečná deklarace konference několikrát poukazuje na podobnost komunismu s nacismem a zdůrazňuje, že "povědomí o zločinech proti lidskosti spáchaných komunistickými režimy na celém kontinentu musí proniknout do myslí všech Evropanů ve stejném rozsahu, jako se tomu stalo u režimů nacistických". A vyzývá "k uznání, že mnoho zločinů spáchaných ve jménu komunismu by mělo být hodnoceno jako zločiny proti lidskosti a sloužit tak jako varování pro budoucí generace stejným způsobem, jakým byly nacistické zločiny hodnoceny norimberským tribunálem".
Jak svět poznal nacismus
Jenže zatímco totalitní podstata obou režimů je nepochybně činí obecně srovnatelnými, východiska, od nichž se odvíjí vztah světa k těmto pokleslým ideologiím, jsou zcela rozdílná.
Světovládné ambice hitlerovců daly ve své době většině obyvatel Evropy pocítit nacismus na vlastní kůži. Rozpoutáním expanzivní války, vycházející z představy rasové nadřazenosti a vyvolenosti německého národa, přinesla hitlerovská moc svědectví o sobě samé každému Evropanovi doslova až do bytu. Všech se v té či oné míře dotýkaly oběti této války – ať už to byly miliony mrtvých na frontě nebo pod troskami rozbombardovaných měst a vesnic, statisíce mužů a žen odvlečených na práci do Německa, vyhlazení Lidic nebo vypálení Oradouru.
Nikdo nemohl zůstat lhostejným vůči svědectvím vojáků protiněmecké koalice o horách mrtvých v koncentračních táborech, kde nacisté s promyšlenou důsledností likvidovali každého, kdo nevyhovoval jimi vytvořenému obrazu; nebylo nikoho, k němuž by nedolehly zprávy o hrůzách holokaustu.
. O autorovi: Vladimír Bystrov (1935)Do roku 1971 zveřejňoval texty především o kinematografii. Po bezmála dvacetileté odmlce se vrátil k soustavnému publikování, to již psal a píše o tématech především politických a historických. Zveřejnil několik knih dokumentujících bolševické násilí: Z Prahy do GULAGu aneb Překáželi (vyšlo 1999), Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945–1955 (2003), Svobodná nesvoboda (2006), Průvodce říší zla (2006), Osud generála (2007). |
Na formování postoje světové veřejnosti k expanzivnímu bludu nacistického režimu se samozřejmě významně podílela tehdejší média. Zločiny nacismu plnily první stránky novin a obálky časopisů, vypovídaly o nich filmové týdeníky a zprávy o nich přinášely rozhlasové stanice.
Svět se nacistickému snu o nadvládě ubránil a nejvyšší představitele hitlerovského režimu postavil před mezinárodní soud a odsoudil. Nezabýval se však hlouběji příčinami počáteční podpory nacistické ideologie německými širokými vrstvami. A po krátké době se rovněž vzdal snahy zvenčí zabezpečit denacifikaci německé společnosti a přenechal ji Němcům samým. Aby nakonec stejně dodnes nebyla důsledně provedena.
Jak svět nepoznal komunismus
Naproti tomu komunismus až do své konečné diskreditace život většiny Evropanů tak smrtelně a bezprostředně jako nacismus neohrozil. Zprvu komunisté pouze přeorávali sociální strukturu tradičně imperiálně pojímaného Ruska a násilí, provázející realizaci jejich utopických konstrukcí, zůstávalo uvnitř této země. Pro okolní svět to bylo čímsi vzdáleným až abstraktním. Nebo dokonce úplně neznámým.
Ani po druhé světové válce, když se sovětský model rozšířil do dalších zemí, neměli ostatní, komunismem bezprostředně nezasažení Evropané představu o šíři a hloubce komunistického násilí. Vypjatá třídní nesnášenlivost a vytváření nové kastace, rozbořené chrámy, popření práva vlastnit majetek, násilné migrace obyvatelstva, nucená práce jako nejdůležitější institucionální součást národního hospodářství, miliony vězňů v táborech, absolutní znevažování hodnoty lidství a nedotknutelnosti integrity lidského ducha, s ničím z toho většina Evropy nikdy nezískala blízkou konkrétní zkušenost.
. Co světu raději neukazujemeCizinec by marně hledal publikaci provázející po místech bývalých komunistických lágrů u nás. |
Povědomost světa a většiny Evropy o deformacích společnosti ovládané komunisty je proto omezena právě neexistencí takového spontánního poznání, vztahem bez osobního zaujetí. Mediálně zprostředkovaných informací o zločinech komunismu se lidem mimo komunisty ovládanou část světa dostalo dodnes mnohem méně než o zločinech nacistů, ač nacisté ohrožovali svět nesrovnatelně kratší dobu.
Právě proto, že demokratický svět nezískal naléhavou představu o hloubce komunistické antihumánnosti, nevznesl po odumření těchto režimů žádný výraznější požadavek na dekomunizaci postkomunistických společností. A ty zhodnocení minulosti pojaly především coby vyvinění se z kolektivní morální a politické odpovědnosti a snaží se soustředit pozornost pouze na viníky exemplárních kriminálních činů. Odstranění informační blokády je tak postkomunistickými společnostmi využíváno zejména pro vlastní zájem a ostatní svět nadále nedostává šanci zpřesnit si představy o komunistické totalitě.
Informační prázdnota
A právě přetrvávající informační vakuum činí ze slov závěrečné deklarace pražské konference, poukazujících na výraznou "podobnost mezi nacismem a komunismem z hlediska jejich hrůzného a děsivého charakteru a jejich zločinů proti lidskosti", pouhou rétorickou figuru.
Nikoliv apely na abstraktní kolektivní svědomí Evropy, nýbrž možnost zakoupit si v kterémkoliv velkém knihkupectví na světě vedle publikací o Buchenwaldu, Dachau či Ravensbrücku také díla poskytující svědectví o Unžlagu v centrálním Rusku, o Vorkutlagu na březích Bílého moře nebo o tajšetském Ozerlagu a tisících dalších táborech nucené práce provozovaných Gulagem nebo GUVPI v Sovětském svazu.
Nikoliv pořádání dalších mezinárodních konferencí o zločinech spáchaných totalitními komunistickými režimy, nýbrž vedle snímků válečných zpravodajů s horami mrtvých na nádvořích nacistických koncentráků mnohokrát a výrazně publikovat stejně velké fotografie lidských lebek a kostí vystupujících z podloží železničních kolejí vedoucích na Sibiři odnikud nikam. Nikoliv pouze zkoumání fenoménu komunismu v pracovnách historiků, nýbrž i veřejné a setrvalé seznamování široké veřejnosti s výsledky bádání o komunistickém náhledu na svět. V tomto směru mají všechny postkomunistické země stále obrovský dluh.
Naše dluhy
Návštěvníku přijíždějícímu do České republiky nabízejí nyní bedekry desítku národních kulturních památek upomínajících na osudy země za okupace nacistickým Německem. Od Památníku Terezín přes Lidice a Památník českého odboje 1939–1945 v pražské "Pečkárně" až po popraviště v pardubickém Zámečku. Kdežto dobu spojenou s komunistickou totalitou připomíná pouze málo známé, skromné Muzeum III. odboje se čtyřmi malými sály, provozované politickými vězni bývalého režimu v Příbrami, a rovněž nevelký Památník Vojna, vybudovaný Hornickým muzeem Příbram v někdejším nápravněpracovním táboru stejného jména.
. Chybí publikace o lidech i místechZkuste zajít do kteréhokoliv knihkupectví u nás a požadujte práci o neblahém působení komunistického režimu, kterou byste mohli poslat svým známým do blízkého či vzdáleného zahraničí, aby pochopili, jak jsme žili. |
Marně by však kdokoliv hledal souhrnnou, či dokonce obrazovou publikaci s texty ve světových jazycích podrobně provázející po místech bývalých komunistických lágrů u nás. Chybí průvodce po nekropolích známých i neznámých politických vězňů.
Chybí důstojný biografický obrazový panteon popravených obětí komunistického režimu. Chybí reprezentativní publikace o těch, kteří nástupu komunismu bránili se zbraní v ruce, těch, kdož padli a přežili. Chybí reprezentativní publikace o protikomunistickém exilu. Chybí obrazová kniha o komunisty zničených klášterech, o devastovaných polích a selských gruntech. Zkuste zajít do kteréhokoliv knihkupectví u nás a požadujte práci o neblahém působení komunistického režimu, kterou byste mohli poslat svým známým do blízkého či vzdáleného zahraničí, aby pochopili, jak jsme žili.
I když mnohé již historici nejprve v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a v posledních měsících zejména v Ústavu pro studium totalitních režimů nepochybně podrobně zmapovali. Avšak výsledky jejich práce stále nejsou u široké veřejnosti – a natož za našimi hranicemi – prezentovány dostatečně cílevědomě, a tudíž nedosahují hlubšího efektu.
Žádná z postkomunistických zemí včetně nástupnických států bývalého Sovětského svazu na tom však není lépe. Patrná je například neskrývaná neochota většinové společnosti v nástupnických zemích bývalého Sovětského svazu – kromě pobaltských zemí – vůbec přiznat si komunistické zločiny.
Informační lavírování
Světová veřejnost téměř neví o partyzánském hnutí "lesních bratrů" bojujících až do poloviny padesátých let proti připojení Litvy a obou dalších pobaltských států k Sovětskému svazu. Stejně tak stále málokdo ví o sedmi masových deportacích desítek tisíc obyvatel Pobaltí do táborů v hloubi Sovětského svazu v červnu 1941. Svět stále pramálo zná pravdu o Polácích popravených bez jakéhokoliv racionálního důvodu sovětskými komandy v Katyni nedaleko Smolensku. Svět téměř neví o německých ženách odvlékaných ještě dlouho po válce na práci do sovětského vnitrozemí.
Ani po rozpadu Sovětského svazu nedostala světová veřejnost z Ruska o mnoho víc informací o hrůzách sovětských táborů, než před třiceti lety vyšlo najevo díky Solženicynovu Souostroví Gulag. Nejúplnější obraz represí jako trvalé institucionální součásti sovětského státního systému poskytují světu zatím spíš díla vznikající mimo dnešní Rusko (Francouz Rossi, Američanka Aplebaumová, autor této stati a další).
Prioritním snahám postkomunistických společností zbavit se stigmatu komunistického režimu demokratický svět příliš nerozumí a vnímá je spíš jako kolektivní mravní alibismus. Lavírování postkomunistických zemí kolem vlastní minulosti nejenže neumožňuje široké veřejnosti za jejich humny udělat si jasno o teroru zaštiťujícím se komunistickou ideologií, ale ve svém důsledku navíc působí perspektivně kontraproduktivně, neboť podporuje setrvačné přežívaní a rozvoj totalitních komunistických režimů v jiných světadílech.
Proč jsem nakonec podepsal
Závěrečná devatenáctibodová deklarace pražské konference Svědomí Evropy a komunismus vyzývá kupříkladu "k celoevropské rozsáhlé a důkladné debatě o komunistické historii a komunistickém dědictví", upozorňuje na potřebu úprav "evropských učebnic dějepisu tak, aby se děti mohly učit o komunismu a jeho zločinech a byly před ním varovány stejným způsobem, jakým se naučily hodnotit zločiny nacismu" či navrhuje "ustavení 23. srpna, dne podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem známého jako Molotovův – Ribbentropův pakt jako dne připomenutí obětí nacistických a komunistických totalitních režimů, stejným způsobem, jakým si Evropa připomíná oběti holokaustu dne 27. ledna".
Jeden bod deklarace však zasluhuje speciální pozornost, totiž výzva "k založení Ústavu Evropské paměti a svědomí, který by byl A) evropským výzkumným ústavem pro studium totality, vývoj vědeckých a výchovných projektů a poskytování podpory pro propojení národních výzkumných ústavů specializovaných na téma totalitní zkušenost, B) panevropským muzeem/památníkem obětí všech totalitních režimů, s cílem trvalé připomínky obětí těchto režimů a zvyšování povědomí o zločinech těmito režimy spáchaných".
Přiznávám, že jsem se oné konference nezúčastnil, byť jsem byl pozván – nevěřím v hloubku a účinnost vhledu takových deklarativních setkání. Nicméně když mi byla závěrečná výzva poslána s nabídkou připojit se k ní, kvůli bodu o Ústavu Evropské paměti a svědomí jsem tak učinil.
