Proč nechceme vidět, že to bylo skvělé

foto: iDNES.tv Možná by pomohlo si říkat každý den: Za dvacet let jsme dokázali šedivé vězení přestavět na domek, ve kterém se dá slušně žít. Udělali jsme to sami. Okna jsou sice trochu nakřivo, ale není na něj přece jen pěkný pohled?

Pouze jedenáct procent dotázaných si je jisto tím, že poslední dvacetiletí bylo dobrou dobou. Tedy přibližně jen jeden z deseti je schopen rozpoznat objektivní pravdu.

Až se příště STEM zeptá, zda dva a tři je pět, možná se dovíme, že 57 procent lidí si myslí, že spíše nebo určitě ne. Otázka na polistopadové období je totiž stejně jednoduchá. Je totiž nade vši pochybnost jasné, že patří k nejskvělejším obdobím v kormutlivých dějinách této země.

1) Poprvé v dějinách máme dlouhodobě jistou bezpečnost a solidní spojence.
2) Materiální blahobyt je zdaleka největší. Skutečná chudoba neexistuje. Sociální a zdravotní solidarita je navíc vysoká i pro méně šťastné.
3) Občané krom toho, že jsou slušně solidárně zabezpečení, jsou svobodní.
4) Téměř neomezená nabídka čeká nejen milovníky konzumu, ale i milovníky kultury.
5) Skoro ve všech oblastech života můžeme sledovat změny k lepšímu, byť možná ne tak rychlé, jak bychom si přáli.

To jsou fakta, která nemůže vyvrátit nikdo. Může je zpochybňovat či překrucovat jen volič komunistů. Přibližně jedenáct procent lidí by tedy mělo odpovědět, že doba od Listopadu nebyla dobrá. Ve skutečnosti si je pouze jedenáct procent lidí jisto, že je dobrá.

Neházejme to na bedra výzkumu veřejného mínění. Otázka byla jasná. Netýkala se pocitu, ale historického srovnání. Určité historické povědomí máme všichni. S čím tedy srovnávat? S polomytickou dobou za strýčka Karla IV.? Běžný člověk si svých třicet let života prožil v úzkosti a hladu. První republika? Zkorumpovaná víc než dnešek. Poznamenaná strachem ve stínu Hitlera. Krizí, hladovými bouřemi, střelbou do davu. Útlakem menšin. Fangličkařením. Jinak útlak, prohry, smutek a bída.

Proč to lidé nechtějí vidět?

Odpověď můžeme hledat v analogii s osobním životem. Šťastný člověk se často necítí šťastně. Pouze někdo jako Šárka Grossová se může vážně domnívat, že peníze odstraňují stresy. Je to přesně naopak. Člověk zajištěný a navenek úplně spokojený má čas se hrabat v bolestech své duše.

Počet psychoanalytiků a množství zkonzumovaných neurolů, novocainů a hypnoxů prudce stoupá s blahobytem společnosti. Neuróza není jen osobní, ale i společenská nemoc.

Neurotik (milá psychiatrická obec promine, že nepřináším přesnou vědeckou definici) není spokojen s tím, čeho dosáhl. Nedokáže se zastavit, je hyperkritický k sobě i ke svému okolí. Bolest mu působí prkotiny, které by jiný přešel jako legrační patálii.

Je úzkostný, děs mu nahánějí věci, které dokáže běžně překonat. A ke všemu má strach ze svých strachů. Je mu se sebou samotným těžko.
Neodpovídá tato charakteristika stavu společnosti?

Neuróza se léčí jen těžko. Spíš se dá jen mírnit. Lze léčit společenské úzkosti? To není jen jakási blbá nálada. Je to choroba. Ne sice nebezpečná, ale krajně otravná.

Moudré knihy, které čtou hlavně redaktorky lifestylových časopisů, doporučují, aby se člověk ráno postavil před zrcadlo a řekl si: Jsem hezký, chytrý a schopný a dneska to všechno zvládnu. Prý to pomáhá.
Možná by pomohlo si říkat každý den: Za dvacet let jsme dokázali šedivé vězení přestavět na domek, ve kterém se dá slušně žít. Udělali jsme to sami. Okna jsou sice trochu nakřivo, ale není na něj přece jen pěkný pohled?