Když se pásmo Gazy v důsledku izraelské palivové blokády ponořilo do temnoty, řadu lidí po celém světě to překvapilo. Optimismus navozený mírovým procesem v Annapolisu, který zahrnoval i slib amerického prezidenta George W. Bushe, že v roce 2008 bude uzavřena dohoda o vytvoření palestinského státu, však byl očividně nerealistický.
Gaza je obvykle nazírána prizmatem tamní drtivé podpory Hamasu, avšak realita je velmi odlišná. Výzkumy veřejného mínění, které v Gaze koncem listopadu 2007 provedla agentura Near East Consulting Group, ukázaly, že 74 procent obyvatel podporuje mírovou dohodu s Izraelem. Pouze 15 procent lidí by hlasovalo pro poslance nebo prezidentského kandidáta z Hamasu, oproti 55 procentům hlasů pro kandidáty Fatahu. Mírový proces inspirovaný konferencí v Annapolisu si získal podporu 81 procent obyvatel.
Dlouhá historie okupací
Stejně jako mnoho dalších oblastí v regionu má za sebou i Gaza dlouhou historii zahraničních okupací, které sahají až do starověku. V roce 1949 skončila arabsko-izraelská válka dohodou o příměří, které rozdělilo Palestinu na tři části, z nichž každá měla vlastní politickou kontrolu. Izrael zabral více než 77 procent území, Jordánsku byla ponechána vláda ve východním Jeruzalémě a na Západním břehu Jordánu, zatímco Egypt převzal kontrolu nad Gazou. Palestinsko-arabský stát, s nímž Organizace spojených národů počítala ve svém plánu o rozdělení z roku 1947 a který měl zahrnovat i Gazu, nebyl nikdy vytvořen.
Hospodářský rozvoj v pásmu Gazy byl za vlády Egypťanů omezený a region trpěl nutností přijímat palestinské uprchlíky, kteří utíkali před boji v jižní části mandátního území Palestina, z níž se stal později Izrael. Rovněž přístup Palestinců do Egypta byl omezený a velká část převážně nekvalifikované pracovní síly v Gaze byla odkázána na Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě, který vybudoval a spravoval místní uprchlické tábory.
Po válce v roce 1967 zasáhla celé území mandátní Palestiny (a také Sinaj a Golanské výšiny) izraelská vojenská okupace. Ačkoliv však byla třetina západního břehu Palestincům uzavřena, aby se vytvořil prostor pro pár tisíc židovských osadníků, pouze asi 10 procent jeho převážně venkovského obyvatelstva tvořili uprchlíci – řada lidí vlastnila půdu a k dispozici bylo mnoho různých pracovních míst. Naproti tomu v Gaze tvořili uprchlíci 70 procent obyvatel – žili v těžkých podmínkách v desítkách uprchlických táborů a do značné míry byli závislí na práci v Izraeli. Ve své době procházelo kontrolním stanovištěm Erez 150 000 obyvatel Gazy denně.
Intifády a mírový proces
Chudoba Gazy představovala živnou půdu islámského radikalismu. Šajch Ahmad Jásin, ochrnutý uprchlík z vesnice Jora (dnes ležící na jižním pobřeží Izraele), v tichosti budoval všelidové hnutí, čemuž izraelská armáda s tichým souhlasem přihlížela, neboť se snažila podpořit alternativu k OOP. Po začátku povstání (intifády) v roce 1987 však Jásinovi stoupenci oznámili založení Islámského hnutí odporu. Jásinova skupina, která je lépe známá pod arabskou zkratkou HAMAS, soupeřila se sekulárními skupinami OOP tím, že organizovala amatérské útoky na židovské osadníky a unášela izraelské vojáky.
Intifáda z roku 1987 sice vyústila v mírový proces z Osla a návrat vedení OOP, ale nevytvořila v Gaze skutečnou ekonomiku. Tok peněz k nové palestinské samosprávě byl patrný většinou jen na věžácích, které stavěla, aby se vyrovnala s přelidněním. Skupiny jako Hamas, jež stály mimo palestinskou samosprávu, si zatím obstarávaly zbraně – většinou si je kupovaly od izraelských vojáků nebo na izraelském černém trhu. Když se pak Izraelci stáhli z Gazy, pašovaly se zbraně, střelivo a peníze tunely ze Sinaje.
Během druhé palestinské intifády, která vypukla v roce 2000, použil Hamas zbraně a výbušniny k útokům na Izraelce a vytvoření vlastního malého protektorátu. Čím více však Hamas a další útočili na Izraelce, tím více Izraelci utužovali obléhání Gazy. Počet dělníků z Gazy pracujících v Izraeli se snížil na pár stovek a rostoucí nezaměstnanost a chudoba daly moc ozbrojeným frakcím, gangům a válečným magnátům – tento vývoj se ještě zintenzivnil po volebním vítězství Hamasu v roce 2006, jež vyústilo v mezinárodní obléhání, které přes noc zastavilo výplatu mezd zaměstnancům veřejného sektoru.
Jakožto převážně uprchlická populace má většina Gazanů slabé sociální kořeny. Lidé s univerzitním vzděláním odešli pracovat na západní břeh nebo do států Perského zálivu, zatímco pro většinu mladých lidí se staly magnetem ozbrojené skupiny v Gaze – je to jediná činnost, které rozumějí a která jim dala moc. Ozbrojení muži se pak přidali k Fatahu, Hamasu nebo dalším skupinám i podskupinám a klany, jako je rodina Dugmušových (která unesla reportéra BBC Alana Johnstona), se chlubí několika stovkami členů ochotných zabíjet na zakázku.
Je zřejmé, že falešné vnější atributy státu, které Palestincům přiznal mírový proces z Osla, jim téměř žádnou hmatatelnou změnu nepřinesly. Dostali voleného prezidenta (který byl nějakou dobu uvězněn ve vlastním sídle), dostali parlament a vládu (jejichž poslanci a ministři nemají zaručen průjezd z Gazy na západní břeh) a dostali pasy (jejichž čísla se musí zadat do izraelských počítačů). Nedostali však skutečnou suverenitu, bez níž si lze jakékoliv zlepšení jen těžko představit.
Dějiny Gazy a tamní rozplývající se podpora Hamasu naznačují, že integrace Gazanů do hlavního proudu palestinského života by nebyla obtížná. Zároveň to však naznačuje, že pokračování v současném obléhání by pouze trestalo mírumilovné obyvatelstvo a zároveň posilovalo vliv jeho nejhorších živlů na společnost a veřejný život.
© Project Syndicate
