Ale všichni ti "lyžníci" mě vtáhli do svého podniku proti mé vůli, násilně, ba podloudně. Vysvětlím. Když v roce 2004 za Špidlovy vlády získal Liberec pořadatelství šampionátu, odhadl tamní primátor cenu na bratru šest set milionů.
Při odečtení dvou set milionů od mezinárodních lyžařů to vycházelo na čtyři sta milionů. A předběžný účet teď? Téměř dvě miliardy. Suma je to příšerná, a to sem nechci zákeřně zatahovat hospodářskou krizi, o níž schvalující Špidla ani blahopřející Klaus neměli tenkrát potuchy.
Akci včetně "neočekávaného navýšení" tak dotuje každý daňový poplatník. I ten, který by zimu vyškrtl z kalendáře a sport z Televizních novin. Nedobrovolný sponzoring však není veškerá zlost. I kdybychom nad penězi mávli velkoryse rukou, ony se ty nehorázné miliony ještě kutálejí kamsi pod koberec, pod rolby, pod sněhovou pokrývku, jak malebně říkávají milovníci zimy.
Kontrolní úřad prozradil pár budovatelských tajností, označil je slovy úvěrový podvod, porušování pravidel při správě cizího majetku, špatné využití desítek milionů... zkrátka zlodějna. Je pravděpodobnější, že získáme za lyžování dvě zlaté, než že někdo bude za nepořádky pykat.
A do třetice výhrad vůči libereckému kratochvílení se musím popasovat s argumentem příznivců, který nedávno sepsal i kolega Komárek: Sport je významným odvětvím postmoderního showbyznysu, živí miliony lidí a jiným milionům přináší povyražení. Peníze investované do sportu nejsou vyhozené oknem. Soutěžíme i o turisty, je proto lepší "lyžovat" ve světových televizích než tisknout za miliony nanicovaté propagační brožurky.
Odsuzovat něco předem, je pak prý rysem "malé české povahy". Hlásím se k ní. Na zmíněné argumentaci samozřejmě cosi je. Vložím dvě miliardy do lyžování a vrátí se mi tři ve slávě vlasti a přívalu utrácejících turistů. Jenže o návratnosti právě téhle investice pochybují i renomovaní ekonomové. Nemluvě o tom, že podobnými slovy o návratnosti v podobě image země by se daly odůvodnit i veřejné dotace pro světové mistrovství v Miss mokré tričko. Také vynikající propagace přírodních krás České republiky!
Moderní státy dosáhly v placení "veřejného dobra" a "státního zájmu" mimořádně vysokou laťku. Už to nejsou jen sirotci, matky v nouzi, lidé v sociální tísni, nemocní, senioři, chřástalové, silnice, bydlení, zaměstnanost, na co státy – oprávněně – vybírají daně a přerozdělují je. Nedotují se jen krásné uměny, které vkládáme do kulturního dědictví národa. Dotuje se i vrcholový sport, v němž se leckdy točí ohromné peníze a privátní zisky.
Proč? Aby za extrémní náklady dobře zajištění sportsmani předváděli vybičované (a někdy nadopované) výkony?
Ty velkorysé moderní státy jsou po uši zadlužené. Zvykli jsme si na peníze, které jsme nevydělali. Považujeme za samozřejmost, že dluhy přenecháme dětem a vnukům, kteří možná nebudou žít v takovém blahobytu, v jakém žijeme teď my.
Pochopí, že s těmi dluhy platí i zápolení novodobých gladiátorů a povyražení předků u obrazovek? Těžko. Budou mít své zábavy a své gladiátory. A protože hranice mezi nezbytným, zbytným a zbytečným státním utrácením není zřetelná, je jen jedna fair play možnost: podobné akce si dopřávejme jen za své, jen při vyrovnaném rozpočtu. Skol!
