Nákladové nádraží Žižkov, stav 30. srpna 2012

Nákladové nádraží Žižkov, stav 30. srpna 2012 | foto: - Radek CihlaMF DNES

Proč jsou tři cenná pražská nádraží nevyužitá a nabízejí truchlivé pohledy

  • 12
Co mají společného nádraží Žižkov, Vyšehrad a Bubny? Kromě toho, že jsou to všechno nádraží, tak především fakt, že největší slávu coby skvosty industriální architektury první poloviny dvacátého století mají dávno za sebou. Když se k tomu přidají táhnoucí se spory mezi jejich majiteli, Národním památkovým ústavem a hlavním městem, vznikne obraz tří významných chátrajících nádraží.

Jednou tak, podruhé onak. V současnosti nejdiskutovanější ze jmenovaných staveb je Nákladové nádraží Žižkov. Už dvakrát se stalo kulturní památkou, pokaždé se proti rozhodnutí ministerstva kultury majitel odvolal. A tak se stále neví, co se s významnou industriální stavbou ze třicátých let minulého století stane. Návrhů padlo již několik: zbourat hlavní budovu a namísto ní vybudovat čtyřproudou komunikaci Jarovskou spojku; vystavět novou obytnou čtvrť s parky a administrativními budovami; využít stávající objekt pro kulturně-vzdělávací účely. Poslední návrh, blížící se kompromisu, je propojit obytnou čtvrť s původní budovou, která by se opravila a mohla sloužit veřejnosti – buď jako výstavní prostor nebo by se mohla pronajmout Národnímu filmovému archivu, který o ni již dříve projevil zájem.

Nákladové nádraží Žižkov, stav 30. srpna 2012

Žižkov čeká na ministerstvo kultury

Světlo do dlouhého sporu (změna územního plánu běží už pět let) by mělo přinést rozhodnutí ministerstva kultury, které nyní řeší námitky investora. Mělo by rozhodnout, do jaké míry tento objekt určí jako kulturně chráněnou památku. Jinými slovy, zda bude památkou celá budova nebo pouze její část. To je pro osud nádraží klíčové. Pokud by ministerstvo vyhlásilo status památkové péče na celý objekt, došlo by podle ředitele výstavby Leoše Anderleho ze společnosti Sekyra Group, spolumajitele objektu (spolu s Českými drahami), k omezení vlastnických práv a nemohlo by dojít například k plánovanému vybudování promenád na dlouhých střechách nádraží.

Investor zároveň dodává, že není problém budovu zachovat, ale je jí třeba vdechnout nový život a dohodnout se na jejím funkčním využití právě s ministerstvem kultury. „Ministerstvo kultury však nekoná a neustále si přehazuje stanovisko z jednoho orgánu na druhý a zdržuje tak jakýkoli pokrok,“ říká náměstek primátora hlavního města Prahy Tomáš Hudeček. „Byli bychom mnohem dál, kdyby ministerstvo již rozhodlo,“ souhlasí zástupce starostky Prahy 3 Matěj Stropnický. Zúčastněné strany se shodly na tom, že je nezbytné budoucnost chátrajícího areálu vyřešit co nejdříve.

Nákladové nádraží Žižkov, stav 30. srpna 2012

Kdo se má dívat na Vyšehrad

Když druhá městská část počátkem letošního roku odsouhlasila novou, přepracovanou podobu nádraží Vyšehrad, vyjádřil to tehdejší starosta Jiří Paluska (odstoupil v březnu) slovy: „Zvolili jsme menší zlo.“

Nádraží Vyšehrad prošlo rukama několika majitelů, vloni bylo vyhlášeno kulturní památkou. I přesto od šedesátých let, kdy ukončilo provoz, stále chátrá. Před pěti lety 2007 prodal tehdejší majitel České dráhy areál společnosti TIP Estate za necelých 43 milionů korun. Ta proslula protizákonným zbouráním chráněné čekárny a zabetonováním průchodu, který čekárnu spojoval s hlavní budovou. Stav památky tak pod „správou“ TIP Estate, nyní RailCity Vyšehrad, nepřestávala upadat.

Chátrající pražské železniční nádraží Vyšehrad

Majitel nereagoval na připomínky, doporučení, ani na uložené pokuty, proti nimž se odvolával. Věci se začaly hýbat roku 2008, kdy RailCity ve spolupráci s ateliérem Omicron-K předložily projekt navrhující propojení hlavní budovy s dvěma prosklenými věžemi, v nichž by se nacházely kanceláře, obchody a wellness centrum. Projekt Městská část Prahy 2 odmítla. Připojili se i aktivisté a veřejnost. Hlavním protiargumentem bylo, že budovy mění ráz nádraží, jsou příliš objemné a překážejí ve výhledu na Vyšehrad. Investor proto „předimenzovaný“ projekt, jak se tehdy vyjádřili odborníci, upravil, a k údivu nespokojených občanů ho městská část letos v únoru schválila. Čeká se tak na vydání územního plánu, jehož příprava právě běží.

Důvod, proč tak radikálně změnila radnice svůj názor, je jednoduchý. „Dá se říci, že majitel městskou část tak trochu vydíral. Střecha hlavní budovy je v havarijním stavu a je třeba, aby se oprava provedla okamžitě. Jinak by pád střechy nenávratně poničil interiéry. Developer řekl, že střechu okamžitě opraví pouze za podmínky, když mu město schválí jeden z jeho návrhů. A tak se přesně stalo,“ vyjádřil se o smutném osudu vyšehradského nádraží Jáchym Jakeš, organizátor projektu Oživte si barák. (O tristním stavu některých našich památek se dočtete v rozhovoru s Jakešem, který najdete pod tímto textem).

Chátrající pražské železniční nádraží Vyšehrad

Bušení do Bubnů

Nádraží Bubny bylo roku 2004 prohlášeno za kulturní památku. Jenže: čtyři roky poté developer předložil vizi, jak by měl objekt vypadat, město souhlasilo a ministerstvo kultury prohlášení o památce stáhlo. Náměstek primátora hlavního města ale dříve pro iDnes uvedl, že je to poslední velké rozvojové území uvnitř metropole, takže ho město nemůže nechat napospas výstavbě, ale ani je nechat ladem. Jinými slovy, Praha chce projekt vyhovující obyvatelům dané městské části.

Nádraží Praha-Bubny.

Areál si mezi sebe rozdělilo několik majitelů. Část mezi stanicemi metra Vltavská a Nádraží Holešovice vlastní Orco Property Group, která chce vystavět živou čtvrť s obchody, zdravotnickým zařízením, parky a dokonce i s vysokoškolským kampusem. Zastávka Praha-Holešovice a železniční trať stále patří státu. Ten plánuje dostavit železnici až do Ruzyně, což by umožnilo cestujícím pohodlně se dopravit k letišti.

Místní jsou s názory ohledně toho, co by se s nádraží Bubny mělo dít, opatrní. Shodnou se v zásadě na tom, že město by mělo tyto pozemky smysluplně využít.

Na pozemcích dlouhodobě platí stavební uzávěra. Developerská společnost Orco chystá kvůli tomu na magistrát žalobu. Část areálu totiž vlastní již od roku 2006 a když nestaví, přichází o peníze. Zastupitelé měli už několikrát hlasovat o změně územního plánu, nikdy se nedohodli. Pokud Orco s žalobou uspěje a uzávěru město zruší, stavět by se mohlo začít do dvou let.

Nádraží Praha-Bubny.

Nádraží Praha-Bubny.

Nádraží Bubny.

Rozhovor

Jáchym Jakeš: Když se instalovaly blbé „kostky“ na Karlův most, všichni to řešili. Památek tu máme ale mnohem víc

O Jáchymovi Jakešovi jste se poprvé mohli dočíst letos v květnu, kdy v rámci projektu Oživte si barák spolu s umělci rozpohyboval fasády několika chátrajících domů. Pomocí tzv. videomappingu, tedy světelnou show promítanou na zdech baráků, chtělo občanské sdružení A2 upozornit na alarmující stav objektů v širším centru metropole a zároveň tím zburcovat veřejnost, aby vůči svým klenotům nebyla lhostejná.

Ve spoustě případů se můžeme dočíst, že je chátrající objekt kulturní památkou. Co to v praxi znamená?
Tím, že památka dostane status chráněné památky, majitel nemůže provést rekonstrukci, kterou on sám navrhuje, protože to zakáže památkový ústav a město. Takže je to určitá forma ochrany té památky. Ovšem pak se stává, že majitelé objekty nechávají chátrat, nestarají se o ně a v tu chvíli by měl zakročit stát. Buď nejradikálnějším způsobem - vyvlastněním, anebo ukládáním pokut, posílání kontrol či doporučení a nařízení. To vše se děje, nicméně pokuty jsou nízké, neefektivní a k vyvlastnění v praxi nedochází. Státu se úspěšně daří ochránit památku před demolicí, ale neúspěšně se snaží, aby se o památkově chráněnou stavbu staral, prováděl alespoň základní údržbu.

V čem přesně by se mohl celkově systém sankcí zpřísnit?
Minimálně systém pokut by mohl být radikálnější. Dejme tomu, že pokud má někdo nemovitost v řádech desítek milionů, stamilionů - což nemovitosti, o kterých se teď bavíme nepochybně mají - tak sankce, které ukládá stát (dvě stě tisíc až půl milionu korun) jsou ve značném nepoměru s cenou dané nemovitost. Nízké pokuty vás nenutí razantně k tomu, abyste s tím cokoli dělala.

Chátrající pražské železniční nádraží Vyšehrad

Dále jste zmínil vyvlastnění. Jak to probíhá u nás v České republice a proč k němu stát nepřistupuje?
Když už se k vyvlastnění musí přistoupit, (když je zanedbávání památky dlouhodobé a zároveň hrozí její zánik - pozn. red.) je za prvé třeba, aby měl stát dostatek peněz na to, aby s tou památkou nějak naložil, a za druhé za to musí majiteli něco nabídnout, nahradit škodu. A to je nákladná záležitost, pro kterou město musí mít peníze. V zákoně to upraveno je, nicméně k tomu stát moc nepřistupuje. Dalším problémem je totiž to, že budovy mění poměrně často majitele a to zdržuje či dokonce znemožňuje jakékoliv vyjednávání.

Jaký je záměr majitelů cenných objektů, kteří si stavbu koupí, ale následně se o ni nestarají?
Jejich záměr je jasný, ekonomický. Chtějí provést rekonstrukci podle svých představ. (Například bývalý vlastník domu Na Kocandě chtěl budovu přestavět na hotel. Když město návrh zamítlo, předal vlastník památky budovu novému majiteli, který se o ni dál nestará - pozn. red.) To „nestarání“ může dojít až do bodu, kdy statistici usoudí, že je budova v natolik katastrofálním stavu, že je nutné ji strhnout, aby neohrožovala bezpečí lidí. A vlastník si tam pak bude moci postavit, co chce.

Na stránkách vašeho projektu tvrdíte, že nejefektivnější způsob jak s touto problematikou bojovat, je boj zezdola. Co tím přesně myslíte?
Obecné povědomí o současném stavu je totiž důležité. K tomu jsem došel při přípravě tohoto projektu, kdy jsem se setkával s lidmi, kteří říkali, že ten či onen zchátralý objekt vůbec nevnímají. To je právě objekt Na Kocandě vedle Filozofické fakulty UK, kde si lidé přestali uvědomovat, že je v takovém stavu. Stal se součástí nějakého jejich vnímání toho místa. Když si pak k té budově stoupnete a pořádně prohlédnete, uvědomíte si, jaká je to ruina. Zvlášť na takovém místě; vedle máte fakultu, Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, Rudolfinum. Cílem našeho projektu tudíž bylo a je, aby když lidé kolem takhle zanedbaných baráků chodí, je přestali vnímat jako normální věc. Abyste si uvědomila, že to není úplně normální.

Dejme tomu, že se to podaří dostat do povědomí. Co dál?
Na úřadech, na zastupitelstvech sedí lidé, kteří nějakým způsobem poslouchají aktivního občana. Pokud jim občané dají najevo, ať už třeba přímým kontaktem nebo podepisováním petic, že by se mělo něco dělat, úředníci přece jen mají páky, jak toho dosáhnout. Jakmile zaměstnanci disponující pravomocemi zjistí, že je to společenské téma, ze svého vlastního zájmu o tom začnou mluvit také. Potřebují být totiž znova zvolení.

Díky čemu dosáhnou změny?
Pomocí politicko-lobbistických nástrojů mohou docílit jak změny zákona, tak mohou vyvíjet tlak na toho majitele. Vezměte si takovou Kyselku (iniciativa pro záchranu Mattoniho Lázní Kyselka - pozn. red.). Kdybychom tady měli podobnou organizaci, třeba by to vypadalo jinak. Kdyby se k tomu začali vyjadřovat osobnosti z kulturního i odborného prostředí, občané by začali podepisovat petice nebo prostě nějakým způsobem konat, třeba by se pohled na tu věc změnil. Politici jsou ti, kteří tvoří zákony. Anebo lidi, kteří jsou napojeni na památkový ústav. Ti mohou říct ne. Je důležité, aby to občany začalo zajímat. Když to nikoho zajímat nebude, proč by zaměstnanci příslušných úřadů vyvíjeli aktivitu?

Existuje nějaké další řešení „shora“?
Už v momentu koupě by ministerstvo kultury mělo mít představu, co s tím objektem udělá. Jestliže ministerstvo objekt prodá a teprve potom se začne s vlastníkem hádat, co se s tím stane, a to už je pozdě. V té době už má developer silné „páky“, jak říct ne. Diskuse by zkrátka měla probíhat předtím a město by si mělo rozmyslet, co prodat. Lze donutit investora, aby s památkou nějak zacházel, jen je nutné být ve chvíli prodeje opatrnější.

Když už ke sporu mezi developerem, městem a památkovým ústavem dojde – vidíte nějakou cestu, jak z toho ven?
Určitým řešením může být spojení komerčního sektoru s veřejným. Donutit komerční sektor, aby si uvědomil, že spojení s nějakou iniciativou může být pro něho vlastně přínosné; může to být pro ně dobrá reklama. Je určitě složité vyhovět fundamentálním památkářům na straně jedné, a developerům, kteří chtějí vytvořit živý prostor, na straně druhé. Je třeba kompromisu. Určitě bych nechtěl mít z každého objektu muzeum. Nebo naopak hotel, to taky není správné.

Na druhou stranu, když si necháme zbourat historii, nebudeme ji mít.
Přesně tak. Může nás pokárat UNESCO, může nás pokárat Evropská unie, ale co s tím? Tyto orgány už s tím nic nenadělají. My si musíme rozhodovat, co se tu bude dít. Je to opravdu jen na nás.


Video