Během amerických prezidentských voleb roku 2008 nám tisk řekl, že Obama zvítězil, protože měl „charisma“ – zvláštní schopnost vzbuzovat obdiv a věrnost. Je-li tomu tak, čím to, že pouhé čtyři roky nato je jeho znovuzvolení nejisté? Může lídr ztratit charisma? Je pramenem charismatu jedinec, jeho stoupenci anebo daná situace? Vědecké bádání poukazuje na všechny tři složky.
Manželé Sarkozyovi na tradiční předvánoční recepci v Elysejském paláci
Prchavá esence
Ukazuje se, že charisma je překvapivě těžké určit předem. Nedávná studie došla k závěru, že o tom, kdo jsou charismatičtí vůdci, se ví „relativně málo“. Dick Morris, americký politický konzultant, uvádí, že podle jeho zkušenosti „charisma je ze všech politických vlastností ta nejprchavější, protože reálně neexistuje; objevuje se jen v našem vnímání, jakmile si ho kandidát získá svou pílí a dobrými tématy“. Rovněž podnikatelský tisk charakterizoval mnohé výkonné ředitele jako „charismatické“, když se jim dařilo, avšak jakmile zisky poklesly, nálepku stáhly.
Politologové se pokoušeli sestavit stupnice charismatu, které by předpovídaly výsledky hlasování či oblibu prezidentů, ale neukázaly se jako přínosné. Mezi prezidenty USA se za charismatického často označuje John F. Kennedy, ale zjevně jej tak nevidí všichni, neboť celonárodně nezískal většinu hlasů a jeho popularita během výkonu funkce kolísala.
Americký prezident John F. Kennedy
Kennedyho nástupce, Lyndon Johnson, žehral na to, že mu charisma schází. To platilo o vztazích s veřejností, ale při osobních setkáních Johnson dokázal být přitažlivý, až neodolatelný. Jedna důkladná studie prezidentské rétoriky zjistila, že ani tak proslulí řečníci jako Franklin Roosevelt a Ronald Reagan nemohli při prosazování svých programů spoléhat na charisma.
Zvláštní zpětná platnost
Charisma se snadněji rozpoznává až zpětně. V tom smyslu jde o tautologické pojetí. Je to jako starý čínský pojem „pověření z nebes“: o císařích se říkalo, že vládnou, protože mají nebeský mandát, a když byli svrženi, stalo se tak proto, že jej ztratili.
Nikdo ale nedokázal předpovědět, kdy k tomu dojde. Obdobně platí, že úspěch se často používá jako zpětný doklad toho, že moderní politický lídr má charisma. Využít pojem charismatu k prognóze, kdo bude úspěšným vůdcem, je mnohem těžší.
Winston Churchill s ženou.
Stoupenci mají silnější sklon připisovat lídrům charisma, když cítí silnou potřebu změny, často v kontextu osobní, organizační či sociální krize. Britská veřejnost například Winstona Churchilla v roce 1939 nepovažovala za charismatického vůdce, ale rok nato mu jeho vize, sebevědomí a komunikační schopnosti charisma dodaly, vzhledem k neklidu Britů po pádu Francie a evakuaci Dunkirku. A pak, v roce 1945, když se pozornost veřejnosti přesunula od vítězství ve válce k budování sociálního státu, Churchill už svůj post ve volbách neobhájil. Porážku nepředpovídalo jeho charisma, nýbrž změna potřeb jeho stoupenců.
Co nelze (vy)povědět
V praxi je charisma vágním synonymem pro „osobní přitažlivost“. Ve schopnosti přitahovat ostatní se lidé liší a jejich přitažlivost závisí zčásti na vrozených vlastnostech, zčásti na získaných dovednostech a zčásti na společenských souvislostech.
Některé dimenze osobní přitažlivosti, například vzhled a neverbální komunikaci, lze testovat. Různé studie dokládají, že s lidmi, kteří jsou hodnoceni jako přitažliví, se zachází příznivěji než s lidmi neatraktivními. Jedna studie ukazuje, že pohlední muži mají před nevzhlednými konkurenty náskok ve výši 6 až 8 procent výsledku hlasování. U žen se toto zvýhodnění blíží deseti bodům.
Neverbální signály tvoří větší část lidské komunikace a jednoduché experimenty doložily, že někteří lidé neverbálně komunikují lépe než jiní. Studie Princetonské univerzity například zjistila, že když se lidem předloží fotografie dvou kandidátů v jim neznámých volbách, v sedmi z deseti případů dokážou předpovědět vítěze. Podobná harvardská studie, v níž byly lidem bez zvuku promítány desetisekundové videoklipy z 58 voleb, dospěla k tomu, že prognózy diváků vysvětlují dvacetiprocentní kolísání ve volbách mezi dvěma stranami – jde tedy o významnější proměnnou než hospodářská výkonnost. Je ironické, že při zapnutí zvuku se kvalita odhadů snížila.
Prezident USA Barack Obama na základně Fort Bragg (14. prosince 2011)
Obamovo zamlžené zrcadlo
Ve volbách roku 2008 Američané cítili rozčarování z války Bushovy vlády v Iráku a z finanční krize, která propukla dvě měsíce před volbami. Obama byl atraktivní mladý kandidát, který dobře mluvil a vzbuzoval pocit naděje do budoucna. Je jasné, že právě to je jedna z příčin, proč si Obama vydobyl reputaci, že má charisma.
Zčásti ale jeho charisma vycházelo z optiky jeho stoupenců. Lidé občas o charismatu říkají, že „se pozná na pohled“, jenže hledíme také do zrcadla. Jak se ekonomická situace zhoršovala, nezaměstnanost rostla a Obama se musel věnovat choulostivým kompromisům vládnutí, zrcadlo se zamlžilo.
Charisma nám něco říká o kandidátovi, ale ještě víc vypovídá o nás samých, o náladě v naší zemi a o typu změn, po nichž toužíme. V ekonomicky krušných časech je těžké si charisma udržet. Obama čelí trvajícím potížím s nezaměstnaností a vzdorovité republikánské opozici. Sarkozy se musí vyrovnávat s podobnými problémy. Až ale povedou kampaň, ve své rétorice se budou moci od nutnosti kompromisů oprostit. Letošní volby budou skutečným testem jejich charismatu.
Joseph S. Nye, Jr
Joseph S. Nye, Jr., bývalý náměstek amerického ministra obrany, je profesorem Harvardovy univerzity a autorem knihy The Future of Power (Budoucnost síly).
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
