Zdálo by se tedy, že když tuto závislost známe, je velice jednoduché opravdový rozvoj všech států nastartovat snížením daní. Ale tak tomu není, skutečnost je téměř opačná. Většina vlád, včetně té naší, má tendenci daně a stavy úředníků zvyšovat. Proč to tak je? Proč postupují proti zájmům svého státu? Jaký mocný princip je k tomu svádí? Pokusím se odpovědět co možná nejstručněji.
Základním principem je selhávání zodpovědných politiků a úředníků. Raději se snaží upevňovat nebo využívat svoji moc, než aby opravdu konali ve prospěch většiny obyvatel.
To, co dělá z vládnoucích politiků mocné lidi, nejsou pravomoci vládnout, ale pravomoci přerozdělovat. Čím více finančních prostředků mohou přerozdělovat, tím jsou mocnější, tím jsou na nich více ostatní závislí, tím více se ostatní snaží získat jejich osobní přízeň.
Ten, kdo přerozděluje finanční zdroje (daně), má z toho mnoho užitků. Od prosté „obliby“ a pochlebování, až po hmotné či nehmotné korupční přínosy. Čím větší objem peněz může takový člověk přerozdělovat a čím větší rozsah životních a existenčních oblastí tak může ovlivňovat nebo řídit, tím je mocnější.
A proto se taky dál a dál snaží zavádět nové a vyšší daně, další a další úředníky, kteří by je vybírali a dle jeho nařízení přerozdělovali. Zvyšuje tak svoji moc i osobní přínosy současně. A protože rozděluje a určuje komu peníze z daní „dá“, je v pozici dobrodince.
Navíc může některé subjekty upřednostňovat a ostatní omezovat. To jsou velice mocné nástroje i bez využití té nejhorší formy osobní korupce. Naopak, politici, kteří se po svém nástupu do vládních funkcí rozhodnou daně a celou státní byrokracii snižovat, omezují tím své postavení a vliv, až je nakonec větší „slibovači“ z funkcí vystrnadí. U úředníků je to podobné.
Úředník, který neprosazuje rozšíření svého úřadu se stává podezřelým, že vlastně není potřebný vůbec. To je zjednodušeně základní princip, proč ve většině evropských států nakonec vítězí politika „sociální solidarity“ před celkově výhodnější politikou „ekonomického rozvoje“.
Solidarita, neboli pomoc ze společných peněz těm, co se z vážných důvodů o sebe nemohou postarat, stejně jako úhrada výdajů za fungování státu (obrana, zdravotnictví, školství, důchody) jsou věci správné a nikdo je nechce zrušit. Bohužel tato základní solidarita nemá jasné hranice. Plynule pak přerůstá do nadbytečného přerozdělování naprosto škodlivého charakteru.
Příliš vysoké daně utlumují snahu lidí samostatně podnikat a spoléhat na své schopnosti a naopak lákají lidi, aby získávali potřebné peníze přes různé žádosti od státu. Celý tento mechanismus jsme v té nejhorší podobě již zažili za komunismu a naši republiku, tou dobou jednu z nejvyspělejších zemí na světě, tato falešná solidarita a přerozdělování „vysály“ až mezi nejchudší skupinu rozvojových zemí.
Přesto jsme se dostatečně nepoučili a znovu a znovu tomuto klamu podléháme opět. Rádi slyšíme, že nám někdo pomůže naše problémy vyřešit tím, že nám na to poskytne peníze ze státních zdrojů. Potěší nás, když nám nabízí peníze. Tak proč bychom se mu neodvděčili nějakou tou „službičkou“. Vůbec nejsme zvyklí si automaticky uvědomovat, že jsou to nabídky falešné, protože nám ty peníze nejdřív musel vyrvat z našich příjmů, z našich mezd!
A bohužel to není jen „problém“ 17-ti ministrů vlády i když jejich vliv je samozřejmě největší. Stejným „pokušením“, jak přes přerozdělování upevňovat svoji moc jsou vystaveni všichni hejtmani, primátoři, starostové a radní všech obcí a ještě i všichni vedoucí státní úředníci.
Proto je to tak těžká „choroba“ a proto se nám jen tak pomalu rozbíhá ekonomika státu a naše celková životní úroveň. Proto asi nemůžeme čekat nějakou rychlou změnu v této situaci. Nad daněmi a úředníky vítězí jen ty státy, kde se toto poznání zabydlelo v mysli většiny obyvatel a dokáží odolávat falešným nabídkám a lákadlům (USA, Japonsko, atd.).
Možná si ani neuvědomujeme, jak velkého množství různých voleb, výběrových řízení a konkurzů se zúčastňujeme. Od celostátních, přes krajské, až k těm místním a podnikovým. A možná si vůbec neuvědomujeme, jak tím, že podceňujeme jejich vliv, vlastně v konečných důsledcích okrádáme a snižujeme životní úroveň svou a životní úroveň svých dětí.
I v těch nejmenších volbách o zdánlivě nevýznamném úřednickém nebo politickém místě rozhodujeme o celkovém působení společenského systému. Vždyť je to vlastně souboj s falešnou, těžkou nemocí. Zákeřné, zhoubné nemoci není na první pohled moc vidět, ale jejich důsledky bývají strašlivé. A boj s nimi vyžaduje velmi často zásadní změnu životního stylu, filosofie, důslednost a sebekontrolu. Ale určitě se nám chce nejenom dožít, ale především žít lépe. Co říkáte?
