Škola není paušálně špatná, ale rodina je přece jen lepší. Mám nádherné vzpomínky na základní školu. Měla jsem štěstí, že jsem mohla chodit do "elitní" matematické třídy. Výborní pedagogové, skvělá třídní a milovaný pionýrský vedoucí, kteří nám pomohli být stmeleným kolektivem, který se dodnes schází a kamarádí.
Ohlédnu-li se však zpět, těžím ještě více z toho, co mi dali a co mne naučili moji rodiče. Slušně se chovat, jíst příborem, kopat krumpáčem, šít na stroji, číst detektivky v anglickém originálu, vrtat vrtačkou, milovat historické památky i přírodu, obdělávat zahrádku, psát vědecké práce i obchodní dopisy, jezdit na kole i na lodi, mikroskopovat i štukovat, tohle a tisíc dalších praktických dovedností a vědomostí mi dali moji rodiče.
Obdivuji je, že to zvládli i v tom krátkém čase po odsezení povinné školní docházky a napsání všech domácích úkolů. Byli zkrátka mými nejlepšími učiteli, aniž by na to byli speciálně vyškoleni. Prostě mě a mé tři sourozence měli rádi a chtěli, abychom si do života odnesli co nejvíc dobrého. Povedlo se jim to a povedlo se jim to ještě lépe, než státní instituci. Proto i my doufáme, že se nám podaří dát našim dětem víc, než by jim byla schopna, při vší snaze, dát škola.
Není nás mnoho, v České republice jen pár set rodin. Co nás to napadlo? Důvody má každý své. Někomu vadí frontální způsob výuky, jinému stresující atmosféra ve třídě, jiný má výhrady k morálnímu obsahu učiva, či zkušenosti se šikanou. Všichni jsou však přesvědčeni, že domácí vzdělávání prospěje dětem i celé jejich rodině. Dá jim více společného času, dětem více volna na mimoškolní zájmy a smysluplnou socializaci.
Je naší nadějí, že nám ministerstvo školství nebude házet klacky pod nohy a že náš právní řád už brzy uzná domácí vzdělávání jako plnohodnotnou alternativu plnění povinné školní docházky.
