"Je klid, ale stát se může cokoliv," dodává a sleduje kužel světla z obchůdku s ovocem, jediný osvětlený bod v kábulské noci. Nepřátelský útok může přijít kdykoliv.
"Jsme tady, abychom zabránili chaosu a pomohli Afghánistánu začít znovu," říká major John Heap, velitel sto dvaceti mužů z Royal Anglian Regiment, malé posádky opevněné v polorozbořené budově na jihu Kábulu. Pět tisíc vojáků mezinárodních sil ISAF se snaží vnutit hlavnímu městu Afghánistánu mír.
Britů je mezi zahraničními vojáky v Kábulu nejvíc, skoro polovina. Mají na starosti nejdivočejší části zničeného města. "Jedním z hlavních úkolů je přesvědčit místní obyvatele, že nejsme okupanti, že odejdeme, až si to budou přát," říká major Heap. Na jeho vojenském lehátku leží ohmataný svazek knihy Black Hawk Down dokumentující příběh amerických vojáků zabitých při somálské mírové misi, která se vymkla kontrole.
"Tady jde zatím vše hladce, lidé si nás váží," říká major Heap, jenž v minulých letech prošel Severním Irskem a Bosnou. "Všichni však dobře známe historii. První půlrok byl pro Brity v Afghánistánu vždy skvělý. Pak přišly katastrofy. Musíme být připraveni na vše," říká o neúspěšných pokusech Londýna ovládnout zemi v 19. století.
Základna v podvečer připomíná strašidelný zámek plný stínů, chladných stěn a stropů očouzených ohni. Ještě před pár měsíci bylo v patrové budově místní velitelství Talibanu. Dnes do šera plápolají špičky cigaret vojáků odpočívajících na úzkých lehátkách, od plynového vařiče se šíří vůně kávy a seshora duní vojenské boty mužů, kteří nikdy neodkládají zbraně.
Zvenčí chrčí motory lehkých vozidel pěchoty, kterými se vojáci v oblacích prachu přesouvají Kábulem. Na hlídky do okolí však ze základny chodí skupinky těžkooděnců zásadně pěšky. "Jen tak je možné navázat s lidmi dobrý kontakt a získat jejich důvěru," vysvětluje kapitán Evans, velitel patrol. Blíží se pátá hodina a z přítmí základny se vynořují muži ověšení zbraněmi, s mikrofony u úst, se sluchátky na uších.
Cíl mise vojáků ISAF je jednoduchý: stabilizovat v hlavním městě situaci, zabránit nudícím se bojovníkům začít další střety, získat důvěru místních obyvatel a dát jim novou šanci. "Němci, například, hlídkují po Kábulu v autech. Chybí jim kontakt s lidmi a Afghánci tam mají k vojáků ISAF jiný vztah než v našem sektoru," říká kapitán Evans hrdým hlasem vojáka z armády dávných tradic a vítězství. Jsou si jisti, že v tom, co dělají, se odrážejí zkušenosti ze stovek let budování britské koloniální říše. V tom dobrém i zlém.
Krátce po páté vojáci vyrážejí do hliněných uliček za ostnatým drátem, podvečerní patrola začíná. Říkají tomu hlídka typu "how-are-you". Jakmile opustí bránu základny, ozve se rykot a všude se začnou míhat siluety pestrobarevně oblečených dětí. Pochodující vojáky obalí a donekonečna na ně se smíchem křičí jedinou větu, kterou znají anglicky: how are you, jak se máš?
"Občas nás z toho brní hlava," směje se Barney, jeden vojáků pochodující pomalým houpavým krokem v dvojstupu, v předepsané formaci umožňující rychlou akci. Pohledy pročesávají okolí. "Lidé si tady Britů upřímně váží," říká Džon, afghánský tlumočník, který vojákům překládá.
"Není divu, dobře vědí, že kdyby tu nebyli, scénu ovládnou chlapíci se zbraněmi a znovu začne válka." Jen několik set metrů od britské základny se k nebi tyčí silueta zničeného prezidentského paláce, na jehož sutinách se podepsaly boje snad všech afghánských válek uplynulého čtvrtstoletí.
Projdou tržištěm, mezi stánky plnými barevného ovoce, potřesou si rukou s místním učitelem, ukážou zvědavým klukům, jak se natahuje samopal, na policejní stanici probudí policisty a zeptají se, zda je klid. Snaží se vědět maximum o svých několika ulicích, minulých válkách a o problémech, které by mohly nastat.
Pochodují a vyprávějí o svých zážitcích, o pití zeleného čaje, o snaze pochopit nepochopitelnou zemi, o pocitech příslušníků armády, pro niž byl Afghánistán dlouho symbolem potupných porážek 19. století. Dnes cítí, že jsou vítáni.
"Pokud bychom ztratili důvěru lidí, můžeme to rychle zabalit," říká kapitán Evans. Je rád, že může dělat něco smysluplného. "Každý den bez násilností je krůček na cestě k trvalému míru. Jistě, bude to dlouhá cesta. Ale my tady nejspíš budeme dlouho."
Musí se držet jen hlavních cest, po nichž chodí místní lidé. Udělat krok stranou může znamenat smrt, všude leží miny. "Nedávno nedaleko odsud zahynula mladá dívka," říká major Heap. "Takhle země je plná mužů se zbraněmi a min," dodává. Přiznává, že miny nenávidí ještě více než jeho spolubojovníci. Hned v první den jeho působení v Bosně zahynul jeho blízký kamarád. Najel s autem na minu.
Jak ubývá světla, ulice se vyprazdňují. Pak si razí cestu tmou musí ukázat, že i po soumraku jsou to oni, kdo je pánem města. Vše ztichne, výkřiky how are you? doznějí a Kábul se promění. Po paměti křižují úzkými uličkami, vyhýbají se jámám, překračují kanály a kynou postavám ve světlých hábitech, které se před nimi vynořují.
"Mír s vámi," říkají vojáci. "I s vámi," odpovídají stíny a i ve tmě je vidět, že se při pozdravu mírně uklánějí těm sedmi Britům, kteří se na pár vteřin mihli před jejich příbytky. "Je to velké dobrodružství," říká kapitán Evans. Pak už jen mlčí a jistým krokem míří spícím hliněným městem k mihotavým světlům základny na horizontu.
