Poslední bojová brigáda americké armády opouští Irák. (18. srpna 2010)

Poslední bojová brigáda americké armády opouští Irák. (18. srpna 2010) | foto: AP

Proč Američany příliš neznepokojují nákladné války v Iráku a Afghánistánu

  • 15
V době, kdy Spojené státy přijímají rozhodnutí zvýšit dluhový strop, který si samy stanovily, bychom udělali dobře, kdybychom měli na paměti, proč je americký veřejný dluh tak vysoký a jaký to má význam.

Vzhledem k vzestupu hnutí Čajový dýchánek (Tea Party) budou možná republikáni proti zvýšení dluhového stropu brojit, ale nakonec pravděpodobně ustoupí, mimo jiné i proto, že války financované z dluhu – například války v Afghánistánu a v Iráku – se obhajují snáze než průběžně financované konflikty, které musí voliči platit předem ze svých daní.

Tea Party provázejí od počátku vzniku různé kontroverze. Na snímku příznivci hnutí při protestní akci ve Washingtonu (12. září 2010)

Výprava do dějin

Rýsující se debata v USA odhaluje jeden obecnější argument: válka je už od nepaměti dvousečnou zbraní. Lidské společnosti se navzájem masakrovaly a utiskovaly v míře, která se vyrovná nejhorším katastrofám matky přírody. Války však také přinášely prospěšné změny, poněvadž mobilizace lidí k boji zároveň mobilizuje lidi pro politiku.

V dějinách najdeme bezpočet příkladů, kdy válka šířila hlas těch, kteří poskytovali prostředky k boji. Starověké Atény se staly „demokracií“ – tedy doslova vládou lidu –, když Kleisthenés zorganizoval obyčejné rybáře a farmáře v mohutný dav schopný porazit oligarchy podporované Spartou. Armádní „stávka vsedě“ v pátém století před Kristem otevřela ve starém Římě politiku i nižším vrstvám. Prostí bojovníci byli zase na počátku středověku neskrývanými a slavnými vůdci mezi Seveřany a obyvateli švýcarských alpských kantonů. Středověká evropská jezdectva později vložila politickou moc do rukou zámožných, kteří si mohli dovolit podporovat koně a jejich čeledíny, avšak návrat masových armád v patnáctém a šestnáctém století často tuto situaci měnil. Místní milice dosáhly význačnosti a moci v Nizozemsku, což započalo v roce 1568 během dlouhého boje proti španělským Habsburkům, ačkoliv po pominutí této hrozby koncem sedmnáctého století byly milice opět vytlačeny na okraj.

I tehdy byli evropští vladaři nuceni svolávat stavy, když potřebovali peníze k boji, což nutně vedlo k dialogu o cílech a nákladech války. A „revoluční“ válka proti Británii v osmnáctém století pomohla zajistit demokratické principy v americké ústavě a podnítila širší volební právo. Napoleonovy armády, uvolněné z řetězu masovým politickým probuzením francouzské revoluce, vyvolaly vzplanutí kontramobilizace, která rozdmýchala evropské revoluce v letech 1830 a 1848.

Zdá se, že to zas tolik nestojí

Moderní demokracie se svou směsicí všeobecného volebního práva a majetkových práv pozoruhodně připomíná kompromis zrozený ze staletí vojenského soupeření mezi ústavně se vyvíjejícími státy, v jehož rámci poskytuje všeobecná veřejnost lidské zdroje k boji a bohaté zájmové skupiny poskytují kapitál k výcviku a vybavení jednotek. V důsledku toho demokracie vyhrávají války s vyšší pravděpodobností než nedemokracie, protože úplněji mobilizují své společnosti a protože občané, kteří nesou náklady, mají hlasovací sílu k tomu, aby zabránili politikům svádět války, jež jsou lehkovážné a zbytečné.

Rodina vítá propuštěného válečného vězně Roberta L. Stirma po jeho návratu do Kalifornie 17. března 1973

Vleklé americké konflikty v Afghánistánu a Iráku jsou však jiné. Dohromady už stály víc než dlouhá válka Spojených států ve Vietnamu, přičemž však nezvýšily bdělost veřejnosti ani politickou zodpovědnost doma. Mladší generace Američanů reaguje na zahraniční vojenskou akci země zívnutím.

Čím vysvětlit tak ostrý kontrast mezi masovými protesty proti válce ve Vietnamu a tlumenou reakcí veřejnosti na války v Afghánistánu a Iráku? Do jisté míry by mohla americké představitele chránit před potřebou zodpovědnosti obava z terorismu. Osm z deseti Američanů se však domnívá, že teroristické útoky jsou nepravděpodobné, a mnoho voličů soudí, že angažmá v Afghánistánu a Iráku spíše zvýší, než sníží zranitelnost Spojených států vůči terorismu.

Pravděpodobnější je, že Američané tyto války přijímají tak pasivně proto, že průměrný občan jejich náklady nepociťuje. Za prvé technologicky intenzivní válka nahrazuje vojáky stroji, což snižuje počet amerických obětí. Dobrovolní vojáci – včetně mnoha neamerických občanů – a najímání žoldnéřských jednotek ještě více oslabují důvody, proč by to voliče mělo zajímat.

USA navíc platí tyto války z dluhu. Druhou světovou válku financovala vláda částečně prostřednictvím válečných dluhopisů, ale zároveň zavedla první všeobecnou daň z příjmu v amerických dějinách, čímž zvýšila daňový výnos z 8,7 miliard dolarů v roce 1941 na 45 miliard dolarů v roce 1945. To by u nepopulární války nebylo možné. Naproti tomu při financování dnešních válek se americká vláda nejen vyhnula zvýšení daní, ale dokonce je v enormním měřítku snížila, když se nyní platnost Bushových daňových škrtů z let 2001 a 2003 prodloužila nejméně do roku 2012.

Kontrola Afghánců v hílmandské poušti

Co zatím nevíme

Do roku 2009 se americký rozpočtový schodek díky zvýšeným výdajům a prudce klesajícím daňovým příjmům během recese vyšplhal na více než 10% HDP. Celkový veřejný dluh, který se s rozpočtovými schodky každoročně zvyšuje o nemalé částky, v roce 2011 přesáhne podle předpokladů 100% HDP, přičemž koncem 70. let činil přibližně 40%.

Proticyklické výdaje a daňová politika jsou široce přijatelné pro experty i daňové poplatníky, avšak je známo, že deficitní výdaje na války jsou chatrným způsobem, jak stimulovat ekonomiku. Získávají však americkým administrativám politický čas k vedení špatně promyšlených a drahých válek s nízkou domácí kontrolou. Vzhledem k přístupu americké vlády na globální dluhové trhy, který snižuje potřebu zvyšovat daně, dnes téměř třetinu ze čtrnáctibilionového amerického vládního dluhu drží zahraniční vlády.

Ještě nějakou dobu se nedozvíme, zda je americký veřejný dluh udržitelný. Víme však, že když vlády potřebovaly lidské zdroje či peníze k vedení válek, musely až dosud strpět zvýšený politický dohled. Při absenci nejúčinnějších brzd nepopulárních válek, které má demokracie k dispozici, nicméně USA získaly relativní svobodu zabředávat do nevítaných zahraničních dobrodružství.

John Ferejohn, emeritní profesor politologie na Stanfordově univerzitě, v současné době vyučuje na Právnické fakultě Newyorské univerzity. Frances Rosenbluthová je profesorkou politologie na Yaleově univerzitě.

Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka, titulek a mmezititulky jsou redakční.


Video