Média varovala před mnoha bezpečnostními opatřeními a uzavírkami ulic. Některé firmy v City poradily zaměstnancům, aby prvního dubna zůstali doma. Ale ti, kteří nepracují v City nebo tudy nemusejí projíždět, zažili v podstatě den jako každý jiný.
Ranní cesta do práce se nijak nevymykala normálu, všechny trasy metra i stanice byly otevřené a vagony byly ve špičce kolem půl deváté nacpané k prasknutí úplně stejně jako jindy.
Moje kancelář je kousek od stanice metra Angel na severním okraji centra, asi patnáct minut autobusem od ohniska demonstrací. Tak jako jindy se tudy ráno valily davy lidí. Přítomnost amerického prezidenta a summit G20 pro ně v tu chvíli byly jen mediální realitou z titulních stránek novin.
Podobně tomu bylo kolem poledne, kdy zaměstnanci kanceláří vyrazili na zdejší trh pro oběd. Zatímco v centru už tou dobou zuřily protesty, tady bylo jaro a klid. Jediné, co mohli lidé pocítit na vlastní kůži, bylo uzavření stanice Bank, kde se kříží několik linek metra.
Demonstrace on-line
Protesty bylo možné celý den sledovat on-line nejen na zpravodajských serverech, ale třeba i na stále populárnějším Twitteru, kam lidé posílali krátké zprávy. Tisíce demonstrantů, vymlácená okna banky, potyčky s policií... Aby pro mě londýnské události toho dne nezůstaly jen onou mediální realitou, vypravila jsem se na místo hned po práci.
Demonstrace proti G20V centru města protestovaly tisíce lidí, jeden demonstrant zemřel |
Je asi šest odpoledne, když přijíždím na Moorgate, nejbližší otevřenou stanici metra od Bank of England. Hlavní vlna protestů už je samozřejmě pryč. I tak jsou ale ulice plné - je tu ještě pár stovek aktivistů, policisté a moře zvědavců a zaměstnanců okolních kanceláří. Kdyby člověk nevěděl, co se tu přes den dělo, mohl by se myslet, že přišel "s křížkem po funuse" na nějakou street party.
Přicházím k Bank of England zezadu. V televizi ukazovali, jak se City "opevňuje", ve skutečnosti jsou ale zabedněné výlohy jen asi tří obchodů a jedné administrativní budovy. Snažím se obejít banku bludištěm postranních ulic, ale všechny jsou zavřené.
Asi po půl hodině kličkování se konečně dostávám před banku. Oněch pár stovek aktivistů, kteří tu ještě zbyli, sledují policisté ze všech stran.
Náhle se semknou do kordonu, nasadí helmy, vztyčí štíty a rychle postupují směrem k demonstrantům. Zatlačí je na prostranství před bankou.
Ocitám se před policistou se štítem. Přimáčknu se do výklenku ve zdi domu a snažím se dostat na druhou stranu. "Go!" rozkáže policista a já se protáhnu ven. Náhle je jasné, kdo je přihlížející a kdo demonstrant. Ti první chtějí ven, ti druzí zase dovnitř.
Dolary s lebkou a tanec na střeše auta
Pomalu mířím k asi pět minut vzdálené Bishopgate, kde ekologičtí aktivisté rozložili svůj klimatický tábor. "Welcome to climate camp", hlásí žlutý transparent.
Místo hýří barvami, v úzké uličce z jedné strany lemované policejními auty jsou rozložené stany, mezi nimi posedávají mladí lidé, z reproduktorů duní hudba. Tohle místo působí spíš jako pouliční karneval či malý hudební festival. Ale plakáty připomínají, že účelem tohohle večírku není se bavit, ale upozornit představitele G20 na témata spojená s ekologií, globálním oteplováním a budoucností planety.
Pomalu se prodírám davem a postupuji do středu kempu. Někdo vyhazuje do vzduchu imitace amerických dolarů, na nichž je místo hlavy George Washingtona vyobrazena lebka. Tři dívky vylezly na střechu jednoho z policejních aut a tančí. Dav je odměňuje mohutnými ovacemi.
Kolem půl osmé se ozve "Vpřed!" a policisté, kteří až doteď sledovali kemp z povzdálí, se dají do pohybu. Prostor mezi nimi a demonstranty se zmenšuje. Přijíždějí transportéry, které se řadí za stěnu z policistů, a uzavírají tak cestu do kempu, ale i z něj.
Policie se snaží všechny přihlížející odsunout co nejdál od kempu. A tak jdu na stanici metra Liverpool Street a jedu domů, na jižní břeh Temže. Demonstrující Londýn už uvidím zase jen z televizní obrazovky.
