A čas tak hraje ve prospěch útočníků. Není to partyzánská válka z knížek či filmů, válka, v níž utlačovaní bojují proti uzurpátorům.
Jen málokdo v Iráku teskní po létech Saddámovy diktatury a pro většinu tamních lidí symbolizují Američané šanci začít znovu a žít lépe.
Jenže i nevelká skupina odhodlaných dokáže držet zemi v šachu - Britům se nepodařilo po čtvrtstoletí porazit teroristy Irské republikánské armády, jejíž tvrdé jádro mělo jen několik set zabijáků.
Právě v tom leží dílčí porážka: nyní je jasné, že Američany čeká ještě dlouhá a těžká válka proti neviditelnému nepříteli. Klíčová otázka zní: Dá se s tím něco dělat? Realistická, byť značně pesimistická odpověď zní: velmi málo.
Podstata amerického plánu je prostá: stabilizovat zemi, nastartovat její hospodářskou obnovu a poté ji vrátit do rukou Iráčanů. Je to plán logický a - což je podstatné - jediný možný.
Američané se nemohou stáhnout, neboť by za nimi zůstala občanská válka. Ano, může se jim podařit zapojit do operací v Iráku i další země. Bude to užitečné, ale útočníky to nezastaví pondělní údery v Bagdádu nešly proti americkým vojákům, nýbrž proti Červenému kříži a stanicím nově ustavované policie.
Šly tedy proti všemu novému s jediným cílem: vytvořit chaos. Ano, Američané mohou zvednout hospodářství země a více energie věnovat boji s partyzány. Jenže ani to nezabrání fanatikům zabíjet.
Spojené státy tak vstupují do jedné z nejtěžších kapitol své "války s terorismem", tažení za jiný svět po 11. září. Nechtějí ji prohrát, proto musí vytrvat. Jiná cesta není. A každá válka jednou skončí.
