Mnozí lidé, ačkoli si donedávna nechávali emoce pro soukromí, začali i politiku prožívat vášnivě - a to je Paroubkovo dílo, s nímž však posléze i sešel v duchu Kdo s čím zachází...
Jiří Paroubek zacházel s mocí v ocelářských rukavicích. On, někdejší pravičák v ČSSD, se po zemanovsku obrátil na publikum, jemuž dělá dobře pevná ruka. Jemu nabízel mačistickou sebejistotu, bojovné pohrdání, schopnost provokovat - a stal se tak pro něj novým vůdcem levice, symbolem sociálních jistot.
Jenže současně se nejen pro schovanky klášterů stal politikem s vizitkou dominantní, diktátorský, autoritářský, malý Mečiar. Jemnějším duším někdy naháněl až strach.
Tvrdost v politice není špatná. Ta Paroubkova však postrádá ingredience nutné k politické přitažlivosti a velikosti: šarm, eleganci, vtip, lehkost. Ani pozitivní energii, která je dalším předpokladem pro politickou dlouhověkost, nešířil.
