Tady nejde o mě, Baracka Obamu, ale o vás – tedy o to, abyste si nemuseli myslet, že s tímhle světem nelze nic dělat a že vlastně nezbývá než jen nadávat a rozhazovat zoufale rukama.
Vzhledem k tomu, že tato svoje slova nedoprovázel konkrétními plány, že se třeba vyhýbal častějším debatám jak se stranickou sokyní Hillary Clintonovou, tak později s republikánským soupeřem Johnem McCainem, stal se terčem posměchu.
Horem dolem zaznívalo, že to je samozvaný mesiáš, falešný spasitel, za jehož výřečnou fasádou se skrývá obyčejný levicový politik, což dokazuje i seznam návrhů, pro které zvedal jako zákonodárce svoji ruku.
A nejen to, v minulosti se stýkal s anarchistickým extremistou nebo s nenávistným pastorem a jeho nynější snaha distancovat se od nich nebyla až tak jednoznačná. Nic v jeho životě zkrátka neukazovalo, že by byl schopen stavět mosty v ideologicky znesvářené americké společnosti nebo ve světě vůbec.
Jenže Obama tuhle palbu vydržel. Jeho slabiny ho nepotopily. Punc architekta mostů, vizionáře v jednotvárné poušti názorových šarvátek mu zůstal. Jak je to možné?
Americká víra
Kdekdo v Evropě i ve zbytku světa si nad tím už měsíce láme hlavu, protože takového politika těžko někde jinde hledat. Jak to ten Obama vlastně dělá? Vysvětlení je třeba hledat nikoli v něm, ale v Američanech.
Často si myslíme, že jestli je někdo na světě nám v Evropě svým uvažováním, chováním a vůbec vším ostatním podobný, pak to jsou obyvatelé Spojených států. To je samozřejmě pravda, ale jen částečná.
Američané se liší čímsi, co se dá jednoduše označit jako víra. Američané ve své většině věří, že člověk se nemusí vždy řídit jen svými osobními zájmy a že stát nemusí vždy sledovat jen své úzce vymezené priority, neboť tu jsou vyšší hodnoty, které jsou cenné pro všechny.
Proto tam funguje charita i na komunální úrovni. Proto tam lidé stále chodí v neděli do kostela. Proto se společně pomodlí i před rockovými koncerty, jako například v neděli při masovém shromáždění na washingtonském Mallu.
Proto není v USA nic neobvyklého, když mladí lidé odcházejí do armády s cílem učinit tento svět bezpečnějším. Jsou to ideály, nad nimiž v Evropě často máváme rukou. Mladého muže, který by s idealistickým předsevzetím chtěl vstoupit do české armády, by jeho okolí nejspíš považovalo za cvoka.
Američani versus Evropané
Ale Amerika je jiná. Obamova jedinečnost je v tom, že zdaleka nejlépe ze všech prezidentských uchazečů vycítil šanci, kterou tato specifická národní charakteristika otevírá. On nevlil sám od sebe Američanům naději, nýbrž se díky své brilantní výřečnosti, svému fascinujícímu životnímu příběhu, a ano, i díky barvě své pleti stal odrazovým můstkem pro touhy, které lidé už před jeho vstupem do kandidátské arény nosili v sobě a na rozdíl od nás v Evropě nebyli ochotni se jim jen vysmívat.
On v lidech neprobudil naději, pouze ji uměl vyhmátnout a dokonale pěstovat. Američanům bude proto mnohem déle než nám v Evropě trvat, než se Obamy nabaží a než ho začnou kritizovat za to, že neplní svoje sliby.
Důkazem je už to, s jakým tichem voliči akceptovali, že ponechá v úřadě Bushova ministra obrany Roberta Gatese. Přitom Obama ještě před pár měsíci označoval americký postup v Iráku za katastrofální. Je to k nevíře, že? Ale jen z našeho, evropského hlediska.
