"Trestný čin se stal, ale nelze zahájit trestní stíhání,“ řekla pro MF DNES policejní komisařka Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Marie Veselá.
Ta zkoumala podezření z trestných činů zneužití pravomocí veřejného činitele a vydírání. Československo navíc postupem vůči Beranovi porušilo mezinárodní úmluvy.
Veselá však narazila na nedostatek důkazů a na fakt, že většina aktérů je už po smrti. Jedním z podezřelých byl například už nežijící Karel Hrůza z takzvaného Úřadu pro věci církevní, který však jen zřejmě plnil pokyny.
"Tento případ vznikl a až do konce byl v režii nejvyšších představitelů země," uvedla Veselá. Upozornila na nedostatek důkazů, neboť klíčové pokyny se dávaly ústně. Případ bude nyní zdokumentován.
Pražský arcibiskup Beran se stal jedním ze symbolů odporu proti komunismu. Protestoval proti postupnému potlačování církve. Poté, co se v létě 1949 komunistická tajná policie vloupala do Arcibiskupského paláce, zabavila veškeré spisy a účty, byl arcibiskup zavřen v domácím vězení.
Nejdřív přímo v paláci, později jej posílali z místa na místo po celém Česku. Střežili jej, cenzurovali poštu, odposlouchávali a dokonce jej natáčeli na kameru.
"Vzhledem k tehdejší době na něj byla nasazena mimořádná technika," řekla Veselá.
V roce 1963 se sice věznění uvolnilo, ale Beran byl stále pod přísným dohledem úřadů až do roku 1965, kdy se šokovaní českoslovenští komunisté dozvěděli, že jej papež jmenoval kardinálem.
Vycítili však příležitost zbavit se ho, a když odjel do Říma, nepustili jej zpátky. Beran v roce 1968 onemocněl rakovinou a žádal, aby mohl umřít ve vlasti, ale na žádost, kterou měl v rukou i prezident Ludvík Svoboda (je na něm značka, že jej viděl), nedostal odpověď.
Vyhnanství trvalo až do Beranovy smrti roce 1969.
