Princip západky

Při čtení článku Václava Klause jsem se nemohl ubránit úsměvu. Vzpomněl jsem si totiž na jednu příhodu, kterou kdysi vyprávěl Felix Holzman. Praví se v ní, mimo jiné, toto: pane, brečíte dobře, ale na cizím hrobě.
Je to holt lidské a každý z nás to zná: člověk umí přesně a správně poradit jinému a to i v případech kdy si v podobných situacích v minulosti počínal – mírně řečeno – ne zrovna úspěšně. A to je právě ten případ oné dojemné starosti o státní rozpočet na příští rok.

A ještě dvě věci. “Příjemci výdajů” si podle autora “snadno přivykají … na nějaký nadstandard”. Nejspíš jsou míněni učitelé – jejich “nadstadard” jim věru nezávidím. A “to v budoucnosti hrozí deficitem rozpočtu nebo zvyšování daní” Na možné lepší ekonomické výsledky a z nich pak vyplývající vyšší objemy daní autor tak nějak zapomíná.

Princip západky vidím jinak než Václav Klaus. Pokud dnešní vláda přistoupí na jakékoliv vyjednávání o použití příjmů z prodeje telekomunikačních licencí, pak teprve tehdy začne působit tento princip –  a to tak, že v následujícím roce bude vláda čelit dalším a dalším požadavkům. “V rámci schématu tolerančního patentu” budou totiž tyto požadavky považovány za nárok.