Pověst Stanislava Grosse je v troskách, vláda rozcupovaná. Důvěru ve Sněmovně už jasně ztratila. Gross však jde se svými zbytky žádat o nevyslovení nedůvěry. Cítíme ten rozdíl. Pro důvěru by si měl jít, ale nepůjde, dobře ví, že by ji nedostal. Je tohle pragmatismus, nebo cynismus?
Předchůdce Špidla si šel pro potvrzení důvěry po prohraných prezidentských volbách. Z dnešního pohledu kvůli maličkosti. Koalice tehdy fungovala, ministři seděli pevně v židlích. A premiér přesto šel a chtěl vědět, zda mu vládní poslanci důvěřují.
Stanislav Gross by měl jít dvakrát! Premiér prožívá svou vlastní tragédii na účet země. Zašel příliš daleko, má dojem, že s ním musíme jít i my. Znovu prokazuje, že do role vrcholného politika, k němuž patří i vědomí širší odpovědnosti, nedorostl.
Pamatujete? Jmenoval do funkce "mlátičku" Přibyla. Divil se, proč vadí. Po demonstracích ho obratem vyměnil - za disidenta. Příliš pružný politik (pouze) manažerského typu má přec želízko v každém ohni, nevnímá rozdíl, symboliku. Dále: měl problém s rodinnými financemi. Nevysvětlil, omluvil se za špatná slova, ne za činy. Necítí rozdíl, symboliku mravní stránky veřejné služby.
Teď si jde pro nevyslovení nedůvěry. Vlastně ani nejde. Je dotlačen. Sám by ze Strakovky nevytáhl paty, zásadní změna vlády je pro něj pouze rekonstrukcí, dokud u moci zůstává on. Už ale nemá za rukojmí jen ČSSD. Jsou jím všichni občané, kterým vládne.