Brahms je považován za skladatele, který je strohý a přímý. Občas si dovolí emoce, ale ukázněnost a invence nakonec vždy převáží.
Nijak ani nepřekvapí vášeň Riceové pro skladatele, který "má strukturu". Přesně tak se naučila vidět problémy v dobách, kdy byla metodickou akademičkou, která se věnovala východní Evropě a Rusku. Bush starší ji kdysi představil Gorbačovovi se slovy: "Všechno, co vím o vaší zemi, mě naučila ona."
Změní styl politiky, ale i ona se musí přizpůsobit
Riceová, po Madeleine Albrightové druhá americká ministryně zahraničí, pro niž čeština není nesrozumitelný jazyk, však bude muset nechat stranou svůj dlouholetý zájem o střední a východní Evropu, k němuž ji na svých přednáškách přivedl otec Albrightové Josef Korbel. Oblastmi, kam bude nejvíc upírat zrak, se stanou Blízký východ, muslimský svět a západní Evropa.
Ale zpět k hudbě. "Miluju Brahmse, protože je sice vášnivý, ale není sentimentální." To je klasický, zcela pragmatický přístup Bushovy administrativy k zahraniční politice. "Nemám vůbec ráda sentimentální hudbu, a tak nemusím mít Liszta ani ruské romantiky Čajkovského a Rachmaninova, protože všechno je dopředu tak jasné.
Zato u Brahmse mám pocit napětí, které se nikdy neuvolní."
Pokud by chtěl hudební kritik obrazně popsat americkou zahraniční politiku v časech války proti terorismu, nevystihl by to lépe. Zdá se, že padesátiletá Riceová je pro funkci temperamentem i vnímáním "melodií světa" plně vybavena.
Vždycky byla pro prezidenta Bushe nesmírně důležitá. Její cena spočívá v tom, že překládá jeho morální instinkty do praktické politiky. A nikdo nemá k Bushovi tak blízko jako ona. Blízký vztah k prezidentovi je její nejsilnější zbraní při úkolu číslo jedna: musí vrátit ministerstvu zahraničí jeho postavení.
Riceová se u Bushe nemusí objednávat, jako to musel dělat Colin Powell. Figurky na šachovnici, na níž se utváří zahraniční politika USA, jsou nyní rozestavěny jinak. Ne o moc, neboť Riceová se podílela na formulování zahraniční politiky v předchozích čtyřech letech a nyní by musela popřít samu sebe.
Nelze ani očekávat, že názory Bushe a Riceové, které zněly vždy v dokonalém souladu, by se mohly začít rozcházet, jakmile se bývalá poradkyně dostane pod vliv ministerstva zahraničí. Pouto je příliš silné stejně jako základy jejich pohledu na svět - Riceová školila Bushe v zahraniční politice ještě v dobách, kdy byl texaským guvernérem.
V zahraniční politice se přece něco změní: ústy Riceové u Bushova ucha získají diplomaté větší slovo. A americká diplomacie se zřejmě vrátí ke kissingerovskému "leteckému" stylu. Zatímco Powell nerad létal po světě, Riceová se netají svou vášní pro cestování a jednání z očí do očí.
Mají se teď Dick Cheney a Donald Rumsfeld (jehož ostatně chtěla Riceová vystřídat) bát nové konkurence? Zřejmě ne - pianistka Riceová každou neděli dopoledne hraje s přáteli v amatérském komorním souboru, a proto ví, jak důležitá je souhra pro čistý a silný zvuk orchestru.
Čte česky, je houževnatá a cílevědomá Riceová bude po Madeleine Albrightové druhou ženou v čele ministerstva zahraničí. Tichá, houževnatá a cílevědomá, ale též zastánkyně tvrdé linie. To jsou hlavní atributy ženy, která dokázala z rasově rozděleného jihu vystoupat až na vrchol. Ve čtyřech letech hrála na klavír, v 15 dokončila střední školu, v 38 se stala prorektorkou Stanfordovy univerzity. Přezdívá se jí Ocelová magnolie. Condi, jak jí říkají Američané, uplatňuje kombinaci šarmu, chytrosti a tvrdosti. |