Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Přichází Riceová, Bushova důvěrnice

  1:00aktualizováno  1:00
"Miluju Brahmse, protože jeho hudba má strukturu," prohlásila svého času Condoleezza Riceová, která dlouho předtím, než se stala americkou ministryní zahraničí, chtěla být pianistkou světového jména. Jaké hudbě dává přednost, může být vodítkem pro to, jak bude vypadat její zahraniční politika.

Brahms je považován za skladatele, který je strohý a přímý. Občas si dovolí emoce, ale ukázněnost a invence nakonec vždy převáží.

Nijak ani nepřekvapí vášeň Riceové pro skladatele, který "má strukturu". Přesně tak se naučila vidět problémy v dobách, kdy byla metodickou akademičkou, která se věnovala východní Evropě a Rusku. Bush starší ji kdysi představil Gorbačovovi se slovy: "Všechno, co vím o vaší zemi, mě naučila ona."

Změní styl politiky, ale i ona se musí přizpůsobit
Riceová, po Madeleine Albrightové druhá americká ministryně zahraničí, pro niž čeština není nesrozumitelný jazyk, však bude muset nechat stranou svůj dlouholetý zájem o střední a východní Evropu, k němuž ji na svých přednáškách přivedl otec Albrightové Josef Korbel. Oblastmi, kam bude nejvíc upírat zrak, se stanou Blízký východ, muslimský svět a západní Evropa.

Ale zpět k hudbě. "Miluju Brahmse, protože je sice vášnivý, ale není sentimentální." To je klasický, zcela pragmatický přístup Bushovy administrativy k zahraniční politice. "Nemám vůbec ráda sentimentální hudbu, a tak nemusím mít Liszta ani ruské romantiky Čajkovského a Rachmaninova, protože všechno je dopředu tak jasné.
Zato u Brahmse mám pocit napětí, které se nikdy neuvolní."

Pokud by chtěl hudební kritik obrazně popsat americkou zahraniční politiku v časech války proti terorismu, nevystihl by to lépe. Zdá se, že padesátiletá Riceová je pro funkci temperamentem i vnímáním "melodií světa" plně vybavena.

Vždycky byla pro prezidenta Bushe nesmírně důležitá. Její cena spočívá v tom, že překládá jeho morální instinkty do praktické politiky. A nikdo nemá k Bushovi tak blízko jako ona. Blízký vztah k prezidentovi je její nejsilnější zbraní při úkolu číslo jedna: musí vrátit ministerstvu zahraničí jeho postavení.

Riceová se u Bushe nemusí objednávat, jako to musel dělat Colin Powell. Figurky na šachovnici, na níž se utváří zahraniční politika USA, jsou nyní rozestavěny jinak. Ne o moc, neboť Riceová se podílela na formulování zahraniční politiky v předchozích čtyřech letech a nyní by musela popřít samu sebe.

Nelze ani očekávat, že názory Bushe a Riceové, které zněly vždy v dokonalém souladu, by se mohly začít rozcházet, jakmile se bývalá poradkyně dostane pod vliv ministerstva zahraničí. Pouto je příliš silné stejně jako základy jejich pohledu na svět - Riceová školila Bushe v zahraniční politice ještě v dobách, kdy byl texaským guvernérem.

V zahraniční politice se přece něco změní: ústy Riceové u Bushova ucha získají diplomaté větší slovo. A americká diplomacie se zřejmě vrátí ke kissingerovskému "leteckému" stylu. Zatímco Powell nerad létal po světě, Riceová se netají svou vášní pro cestování a jednání z očí do očí.

Mají se teď Dick Cheney a Donald Rumsfeld (jehož ostatně chtěla Riceová vystřídat) bát nové konkurence? Zřejmě ne - pianistka Riceová každou neděli dopoledne hraje s přáteli v amatérském komorním souboru, a proto ví, jak důležitá je souhra pro čistý a silný zvuk orchestru.

Čte česky, je houževnatá a cílevědomá
Nikdy nebyla profesionální diplomatkou, teď, sotva v úterý oslavila padesátiny, se stane nejdůležitějším diplomatem světa. "Její jmenování znamená, že prezident se chce obklopit lidmi, s nimiž se cítí nejlépe a kteří jsou nejloajálnější k jeho pohledu na zahraniční politiku," řekl Ivo Daalder z Brookingsova ústavu.

Riceová bude po Madeleine Albrightové druhou ženou v čele ministerstva zahraničí.
S Albrightovou pojí Riceovou vztah k České republice. Coby uznávaná expertka na zbrojení, politiku Ruska a zemí střední Evropy napsala knihu o československé armádě a naučila se pasivně česky.

Tichá, houževnatá a cílevědomá, ale též zastánkyně tvrdé linie. To jsou hlavní atributy ženy, která dokázala z rasově rozděleného jihu vystoupat až na vrchol. Ve čtyřech letech hrála na klavír, v 15 dokončila střední školu, v 38 se stala prorektorkou Stanfordovy univerzity. Přezdívá se jí Ocelová magnolie. Condi, jak jí říkají Američané, uplatňuje kombinaci šarmu, chytrosti a tvrdosti.

 

Autoři:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Příznivci krajní pravice v Charlottesville ve Virginii (11. srpna 2017)
Fašisté v USA hýří energií, úřady spěšně odstraňují pomníky Konfederace

Pravicoví extremisté ve Spojených státech srší nově nabytým sebevědomím a chystají další akce. Povzbudily je potyčky v Charlottesville a slova Donalda Trumpa,...  celý článek

Donald Trump na tiskové konferenci v Trump Tower v centru Manhattanu (15. srpna...
Trump překvapil média surreálnou tiskovkou, zaskočil i své poradce

Donald Trump má za sebou jednu z nejpodivnějších tiskových konferencí od nástupu do Bílého domu. Bojovné vystoupení, v němž se vrátil k víkendovým nepokojům v...  celý článek

Francouzská armáda cvičí orly pro lov zbloudilých dronů (10. února 2017)
Norsko schválilo projekt na odstřel 200 orlů. Ornitologové protestují

Norský parlament schválil kontroverzní projekt na regulaci populace orlů skalních. Chovatelé ovcí a sobů tvrdí, že dravci působí velké škody ve stádech a...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.