Jelena Suchanovová je jedna z mála příbuzných, která své dítě nejen uslyšela, ale i uviděla. "My jsme byli zajatci spolu s nim. Teď je všechno za námi," říká a zároveň se křižuje.
Až do dneška s ním jen jednou mluvila telefonem. "Řekl mi, že mu bylo velmi špatně. Víš vůbec, jak to bylo strašné, když nás osvobozovali? Bylo to příliš vážné," sdělil jí prý. O tom, kdy si ho odvede domů, neví. Je si však jistá, že žije, a to jí zatím stačí.
Stovky dalších příbuzných ale o bývalých zajatcích dlouho nic nevěděly. Teprve dnes totiž dostali seznamy, v nichž mohli hledat jméno. Nedostatek informací způsobil v Moskvě velký zmatek. Lidé marně objíždějí nemocnice a volají na věčně obsazená čísla takzvaných horkých linek. Do nemocnice je nechtějí pustit, lékaři s nimi nemluví. "Jsme zase jako zajatci," stěžují si.
"Můj muž Sergej Pavlovič Saveljev byl v orchestřišti. Je hudebník. Hraje na klarinet. Dosud o něm nic nevím. Proč mi nikdo nechce říct pravdu," říká žena se zarudlýma očima. Dnes ji prý volali z divadla, aby vyzvedla auto, které stojí před budovou, jež se na 58 hodin stala baštou teroristů. "Copak já se mohu zabývat autem, když nevím, co je se Serjožou," pláče.
Třináctá nemocnice je obléhána stovkami příbuzných a novinářů. Lidé stojí pod okny nemocnice a volají jména. Když se někdo ukáže a zamává, jásají. Dnes se někteří dočkali i svých blízkých.
Hubená, bledá rozcuchaná dívka vyšla z brány nejistým krokem jen v hnědém svetříku. Chvíli se zaraženě dívala na ohromný dav novinářů, než se jí ujala žena, zřejmě matka. "Aňo, Aničko, moje milá holčičko. Pojď, odvedeme tě do auta," objala jí. Příbuzní rozhořčeně křičeli na novináře, aby je nechali v klidu. "Byla jste otrávena plynem? Viděla jste mrtvé? Stříleli teroristé na rukojmí?" chtěli vědět žurnalisté. Anna jen mlčela. "Jste hyeny. Proč nás nenecháte? Dejte nám pokoj," vykřikla žena, která osvobozenou rukojmí naložila do auta.
Dav novinářů se pak vrhal na další vyčerpané a unavené lidi, kteří postupně vycházeli z brány nemocnice. Nikdo však nic neříkal o tom, jak proběhla osvobozovací operace, která si vyžádala přes stovku obětí. Všichni prý spali. Včetně teroristů.
Jegor Legeza řekl, že neslyšel, že by se v hledišti střílelo poslední noc před osvobozením. "Najednou jsem omdlel a probral jsem se až v autobuse, když mne vezli do nemocnice. Nevím, jak nás osvobozovali. Nic jsem neviděl. Než jsem usnul, byl v hledišti naprostý klid. Žádné výstřely jsem neslyšel," řekl.
Podle oficiálních informací se ovšem příslušníci oddílu zvláštního určení rozhodli zahájit operaci poté, co teroristé popravili dva rukojmí. Jegor ani další rukojmí, kteří dnes odcházeli z nemocnic, však tvrdili, že žádnou popravu neviděli. Rukojmí vědí, že kvůli neutralizaci teroristů byl použit plyn. V nemocnicích jim nikdo neřekl, o jakou látku jde.
Příbuzní ale nevědí nic ani o mrtvých. "Žádné seznamy nejsou. Nic nevíme. Objevily se sice telefony márnic, ale ani tam nelze nic zjistit," říká Larisa Jevgeňjevna, která stojí před nemocnicí pro válečné veterány přímo naproti divadlu.
Na dotaz, zda považují za přípustné použití neznámého chemického prostředku, většina propuštěných rukojmí i jejich blízcí odpovídá, že neví. "Kvůli osvobození lidí mohli udělat cokoli. Udělali všechno dobře. Kdyby nepoužili plyn, kdoví, co by se stalo. Vždyť oni (teroristé) vyhrožovali, že vyhodí všechno do vzduchu. Měli snad čekat? Bylo to optimální řešení. Útok se ale měl podniknout již první den," říká Sergej.
