Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Živoření a myšlenky na sebevraždu. Ostrov Nauru je noční můrou uprchlíků

  7:24aktualizováno  7:24
Austrálie před pár měsíci vyřešila problematiku přistěhovalců radikálně. Kdo nedostane azyl, je odsunut na ostrov Nauru. V tamních táborech však lidé ztrácí vůli k životu a přežívají na hranici chudoby. Návrat do vlasti pro ně nepřipadá v úvahu. Trápení některých došlo tak daleko, že každým dnem uvažují o sebevraždě.

Čekání uprchlíků z Nauru na azyl se po pár měsících změní ve vyhlížení návratu do vlasti. Tam se však chce vrátit jen málo z nich. | foto: Profimedia.cz

Přistěhovalecká politika Austrálie platí za jednu z nejtvrdších na světě. Uprchlíci, kteří se snaží po moři doplout k lepšímu životu, jsou bez milosti zadrženi a odesláni do detenčních center. V září loňského roku se vláda podle Human Rights Watch dohodla s představiteli Kambodže na tom, že za kompenzaci ve výši 760 milionů korun přijme ty uprchlíky, které Canberra odmítne (více zde). Mnohem větším postrachem je však pro běžence vyhnanství na ostrově Nauru.

Proslulý ostrov ptačího trusu, jak se Nauru říká kvůli ložiskům guána (nahromaděný trus mořských ptáků či netopýrů, pozn. red.), je domovem asi 400 neúspěšných žadatelů o azyl. Ti jsou nejprve několik týdnů zavřeni v hlavním detenčním centru. Pokud nedostanou azyl, úřady je přesunou do uprchlických táborů. V nich mají volnost, mohou i do měst a australská vláda jim zajišťuje základní potřeby. Od představitelů Nauru pak mají uprchlíci garantovaná víza na pět let. Po jejich vypršení je však čeká nucený odjezd zpět do vlasti, píše server The Guardian.

Úmrtí uprchlíků v Austrálii

Podle zprávy Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) Austrálie eviduje v rozmezí let 2000 až 2014 téměř 1 500 úmrtí uprchlíků směřujícím k pobřeží země. Loni však pod tlakem přísných vládních nařízení počet mrtvých dramaticky klesl na několik izolovaných případů. V roce 2013 přitom za stejné období zemřelo 214 lidí. Jen pro srovnání - ve vodách Středozemního moře IOM jen za loňský rok eviduje 3072 úmrtí uprchlíků (kompletní zprávu IOM v angličtině najdete zde).

Tvrdá opatření australských úřadů mají jediný cíl – zmírnit příliv uprchlíků hledajících cestu do Austrálie po moři. A to se skutečně daří. Daň za klidné spaní Australanů je však vysoká a dopadá z velké části právě na uprchlíky. Ti v táborech na Nauru živoří a postupem měsíců se z nich stávají těla bez duše, jak často říkají (více o aktuálním dění v tamních táborech najdete zde).

Svět, ve kterém nechci žít

Amineh se na cestu do Austrálie vydala až z dalekého Íránu. Společně s dětmi i manželem. Na Nauru je s krátkou přestávkou už 18 měsíců. Lékaři jí před časem diagnostikovali rakovinu prsu. Týdny léčby byly jedinou možností, jak se dostat pryč z ostrova. Operaci prodělala v australském Brisbane. Poté ji přijali na psychiatrické klinice, kde lékaři doporučili, aby jí byl udělen azyl a nemusela se vracet do uprchlického tábora na Nauru.

„Můj doktor v Brisbane se mi pokusil pomoct. Chtěl mi dát aspoň trochu naděje. Donutil mě cvičit. Donutil mě znovu žít. Řekl, že jim nedovolí, aby mě poslali na Nauru,“ vzpomíná Amineh. Úřady však byly neoblomné. Když se Amineh vrátila ke své rodině, několik dní byla šťastná. Pak se opět propadla do zoufalství. Možná ještě horšího, než zažívala před zábleskem naděje v Brisbane.

„Už v tomhle světě nechci žít. Nechci vstávat ani otevírat oči. Cítím beznaděj, zklamání. Už ani nemohu snést svou vlastní rodinu. Manžela, děti. Nechci je vidět. Cítím se provinile před dětmi. Za to, co hrozného jsem jim provedla, když jsem je vzala do Austrálie,“ smutní.

Austrálie zpřísní přístup k podezřelým imigrantům, zruší jim pas i dávky

Zoufalství je každodenní rutinou i pro Hawo a dalších deset somálských žen, které žijí v táboře Anibare. V tomto táboře žijí téměř výhradně ženy. Nemá je kdo chránit, a proto jsou často cílem násilníků.

„Před třemi dny jsem si šla pro finanční dávky. Kolem mě projel někdo na motorce a shodil mě na zem. O den později jsem šla do supermarketu a nějaký muž ke mně přistoupil a snažil se mě obejmout. Myslím si, že mě chtěl znásilnit. Začala jsem křičet,“ popisuje Hawo a dodává, že ze své vlasti prchla právě kvůli strachu z násilníků. „Tady je to ale úplně stejné,“ myslí si.

Ze spárů islamistů do pekla Nauru

Annisa ze Somálska prchla sama. Ve své vlasti prý neměla žádný život. Jejího manžela zabili, malého synka unesli neznámo kam. Ona sama skončila na dlouhých pět let ve spárech islamistů z milic aš-Šabáb. „Chtěli mi uříznout ruce, protože jsem odmítla jejich nabídku k sňatku. Po pěti letech se mi podařilo utéct,“ vzpomíná na hrůzná léta.

Nauru

Ostrov Nauru proslavila významná ložiska fosfátů, díky nimž pohádkově zbohatnul. Dnes se však potýká s existenčními problémy a jeho ekonomiku drží nad vodou provoz uprchlického tábora.

Ostrov Nauru leží v Tichém oceánu severovýchodně od Austrálie. Je součástí Mikronésie. Ostrov spravovala Velká Británie společně s Austrálií a Novým Zélandem. V roce 1968 se však osamostatnil a na Nauru vznikla parlamentní republika. Nauru je členem britského Commonwealthu a s Austrálií nadále udržuje nadstandardní vztahy. Ostrov si například nemůže dovolit vlastní armádu, a tak jej chrání právě ta australská. Obyvatelé Nauru se dokonce mohou stát jejími členy. Soudní systém Nauru je nezávislý na vládě, která nemůže napadnout rozhodnutí soudců. V některých případech je však možné obrátit se se stížností na australský tribunál.

V Austrálii však štěstí nenašla. Po transportu na Nauru se z ní pomalu ale jistě začal vytrácet život. „Moje tělo je tady, ale duše už ne. Vzpomínám na manžela i syna. Už mě unavuje plakat,“ zoufá si. Podobně jako Hawo má strach z místních násilníků. Vše zašlo tak daleko, že úřady požádala o přesun z uprchlického tábora zpět do detenčního centra, kde by měla téměř nulovou svobodu. „Pořád je to tam bezpečnější než tady venku,“ myslí si. Se žádostí však nepochodila. Odpovědí jí bylo, že do centra se vrátit nemůže, protože je pouze pro čekatele na azyl (více o tom, jak se někteří uprchlíci chtějí vrátit do detenčních center, se dočtete zde).

Obyčejný člověk si podle Annisy jen těžko dokáže představit, v jakých podmínkách uprchlíci na Nauru žijí. „Občas nemáme dostatek peněz ani na to, abychom si mohli koupit pitnou vodu,“ stěžuje si. Uprchlíci na Nauru dostávají od úřadů příspěvek kolem 12 dolarů na den (asi 300 korun). Jeden litr vody přitom stojí v přepočtu kolem 80 korun.

Ali spolu s manželkou Khorvash opustili detenční centrum před čtyřmi měsíci. Jediné, co jim zůstalo, je jejich láska. Vše ostatní podle Aliho zmizelo v oparu beznaděje. „Někdy mám problém jen otevřít oči. Obyčejně se vzbudím v devět, ale dál předstírám, že spím. Začal jsem prosit boha o pomoc. Když po dvou nebo třech hodinách neodpovídá, vstanu a řeknu si, že žádný bůh tady není,“ vypráví Ali. Sebevraždu zvažuje každý den, jen prý nemá kuráž, aby odešel z tohoto světa vlastní rukou. „Protože jsem muslim. Máme jen jeden neodpustitelný hřích, a tím je spáchání sebevraždy. Kdyby mi někdo dal papír, že mám schválit svou popravu, hned to podepíšu,“ tvrdí. 

Když chtěl s manželkou opustit rodný Írán, otec ho od odvážného plánu zrazoval. „Demokracie a lidská práva jsou jen špatným vtipem. V Austrálie ani jiných západních státech tě nebude nikdo respektovat. Zůstaň tady a zemři se ctí,“ radil mu. Ali mu však tvrdil, že o těchto věcech nic neví. „Zkusil jsem to a zjistil, že měl táta pravdu. Nauru je jen další částí našeho rozsudku. Je to vězení. Ani bůh nám tady nepomůže,“ dodává s nepřítomným pohledem.

Uprchlíci tak musí dál přežívat ze dne na den. Na světlou budoucnost však už dávno zapomněli. Zásah vyšší moci a udělení azylu jsou jen zbožným přáním. Většinu tak čeká pět let čekání, které vyvrcholí návratem domů. Do vlasti, odkud prchli za lepším životem, který se nekonal.



Témata: chudoba




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.